Všechno to začalo ještě v pelíšku, kde jsem dlouho bydlel a přebejval. Našel jsem si tam moooc pěkný místečko, kde se mi strášně líbilo. Taky jsem ho hledal pěkně dlouho. Sice až po tom, co mi začalo být v pělíšku krapet těsno a nemohl jsem provádět veletoče a kotrmelce. To se mi líbilo ještě víc. No, ale pak mi (nevím proč) začal bejt pelíšek nějakej těsnej a vůbec už to nebylo ono, tak jsem začal hledat to nejlepší místečko. A nakonec jsem ho našel!!!
Hlavičku jsem si zabořil do placenty (stejně tam byla místo polštářku, to bylo jasný hned) na levým boku mamky, a na pravým jsem nechal nožky. Krásně jsem mohl okopávat mamku do boku. Pořád říkala, že nejsou moje čutance cítit, tak takhle si je aspoň mohla užít. Úplně největší legrace byla, když to chtěl zkusit táta jak kopu. Jééé, to jsem se nařehnil. Vždycky jsem pořádně začutal… taťka všeho nechal a div se nepřetrhnul, jak si běžel sáhnout… a jak jsem ucítil jeho ruku na pelíšku, tak jsem dělal jakoby nic ….. Po chvíli to vzdal a odešel. A jen se s mamkou začali bavit, tak jsem zase začal. Pěkně jsem ho proháněl!! Jenže když to byla taková legrace. A mamka se taky strašně smála, tak se jí to asi taky líbilo. To byla taková naše hra. Nakonec mi ho bylo líto a tak jsem ho jednou v posteli párkrát nakopnul, aby neřekl a nebylo mu to líto. Ale ne moc. Ještě by si myslel, že mamce ubližuju a to jsem nechtěl. Taťka byl dycky takovej vyplašenej.
Jenže to byste neřekli, ten můj pelíšek se mi pořád zmenšoval a zmenšoval. Vůbec nevím jak se to stalo. Asi se smrskával. Přeci jenom byl plnej vody…. Hmmmmmm. Možná proto. Místa tam bylo pořád míň. Tak jsem nohy přemístil dolů a už nebylo tolik místa na pořádný kopance. Jenže jsem zase přišel na strášně legrační věc. Když jsem kopnul dolů nebo trochu zamával ručičkama, tak mi mamka začala houpat. Jéé, to bylo príma!!! Když se mi zachtělo se pohoupat, tak jsem si to pěkně zařídil!! To byla pohodička! Teda občas se stávalo, že mamka dělala mrtvýho brouka a tvářila se, že o mně neví. Ale roozhodně na mě nevyzrála!!
Dokonce při spaní několikrát zkoušela ležet tak, že bych měl spát na hlavě. Ale copak to jde??? To je nesmysl. Hezky jsem jí donutil pěkně se otočit. Někdy stačilo jenom krapet zatlačit, jindy jsem musel párkrát kopnout, ale poslechla vždycky a pěkně se otočila.
Mamka se mi snažila přemluvit, že bych vůbec měl ležet hlavou dolů. Ale já moc dobře slyšel tátu, jak říká, že je to nesmysl a že by se mu udělalo samotnýmu špatně. Teda nevím, co to znamená, když se udělá špatně, ale táta to vědět musí. Tak jsem se držel svýho místečka, co to šlo… No bylo tam místa čím dál míň, ale přeci se nepoženu někam, kde to neznám!!! A co kdyby to bylo horší, aha??
Jo a taky mamka chodila za jedním takovým „chytrým“ pánem. Ten nejdřív pořád říkal, že se otočím (ale to už jsem věděl, že bude lepší to moc neriskovat) a přesvědčoval o tm i mamku. A tenhle chytrolín mi vždycky prohlížel pelíšek a mačkal na něj. Jednou, když zase něco zkoušel, tak začal mamce tvrdit, že u branky dole mám hlavičku (to netušil, že jsem mu tam strčil nohu. Hééé…… sem s ním vyběhnul). A taky mi u tohodle chytrolína dávali na pelíšek nějaký pásy a pak něco strašně bušilo. Zkoušel jsem s tím bušením něco udělat. Skopnout ty pásy z pelíšku, nebo uhnout nožičkama, to to bušení pak bylo slabší. A nakonec jsem třeba i usnul. Nedalo se s tím nic dělat. Jo týden po příhodě, kdy jsem chytrolínovi nastavil nohu tam tenhle člověk vběhnul (pravda, uhnul jsem několikrát nohama a to bušení ustalo) a začal mi strašně mačkat pelíšek a to se mi vůbec nelíbilo. Jednak prokouknul, že ležím pořád na stejným místě (a já to chtěl co nejdýl utajit, protože všichni chtěli, abych se otočil) a jednak pak tak utáhnul ty pásy, že se mi to vůbec nelíbilo. Takže od příště jsem se rozhodnul, že už na pásech moc zlobit nebudu. |
