V posledním pokoji zámku, který jsme viděli, visí na stěně čtyři obrázky malých dětí – jsou to potomci posledních majitelů zámku, rodu Schamburg-Lippe (kteří měli zámek až do r. 1945). Poslední z těchto dětí, jemuž měl být zámek po revoluci v restituci navrácen, se ho vzdal ve prospěch Čechů – je si prý vědom, co pro nás Ratibořice z hlediska historie znamenají – díky tomu je zámek dodnes přístupný veřejnosti. Tento pán (bohužel si nepamatuji jeho jméno) zemřel teprve před dvěma lety, a ještě před čtyřmi lety zámek i s celou svou rodinou (včetně pravnoučat) navštívil. To měl v plánu opakovat každých pět let – bylo pro něj důležité, aby potomci věděli, kde mají kořeny. Tím prohlídka zámku končí.
Ze zámku jsme procházkou pokračovali na Staré bělidlo – hlavní místo děje Barunčina románu. Cestou jsme se stavili ve starém, dosud plně funkčním, mlýně. Nicolce se tam nejvíc líbil vodník, kterému blikaly zeleně oči a červeně pusa :o) Cestou jsme si povídali o tom, co jsme slyšeli a viděli na zámku, a o tom, že po cestě, po které jsme šli, jezdila komtesa Zaháňská kočárem, a po které chodila babička s dětmi na zámek na návštěvu.
Na Starém bělidle jsme viděli i chaloupku a babiččinu světničku – dodnes tu stojí i její truhla. Pro děti bylo vždy velkým svátkem, když ji babička otevřela a ukazovala dětem své poklady…
Procházku jsme zakončili návštěvou Viktorčina splavu, kde jsme měli trošku problém, neb jsme se u něj chtěli vyfotit, jenže Niki viděla vodu a byla k neudržení :o) Pak jsme se ještě všichni vyfotili u „babiččina sousoší“ a hurá domů…
|
