Konečně byl vhodný vítr na výlet za želvami - stálo nás to 31 E na dospělého a půlku na dítě. Žádná láce. Autobus nás vyzvedl na hlavní a odjeli jsme do přístavu na konci Laganas. Tam jsme se nalodili a vyrazili podél pobřeží k ostrovu Marathonisi, kde je malá krásná pláž a jeskyně, kterými se dá proplavávat. Tam byla pauza hodinu na koupání. Na lodi ale strašně fučelo, obě holčičky jsou po koupání v našem vlastním pokojovém moři nastydlé, takže jsme se této atrakce nezúčastnili. Navíc byla Adélka už hodně unavená a nemohla zabrat. Ve finále ječela hodinu a 3/4. Vřískala, kopala nohama, chtěla dudu, nechtěla dudu, chtěla pití, aby ho vzápětí vyhodila.. prostě robátko k pomilování.
Myslela jsem, že jí fakt už hodím Poseidonovi. Aňa taky pořád kňourala, takže z krásného výletu jsme byli akorát tak totálně zpruzelí.
Od Marathonisu jsme pokračovali k dalším jeskyním, tentokrát Keri. Tady jsou prý sirné prameny, údajně to tam zapáchá po zkažených vejcích, já teda nic necítila, ale každopádně prý léčí. Po zakotvení jsem už psychicky nevydržela teror naší nejmladší ratolesti a radši jsem se dobrovolně vrhla do chladné vody. Plavala jsem i k jeskyním - do jedné jsem si netroufla vůbec - musela bych podplavat a byla tam příšerná tma. Ta druhá byla větší, ale stejně se pak po stranách dělila na další a působilo to na mě natolik prezidentofobicky, že jsem radši hodila rychlou zpátečku. Navíc, jak je tu nádherně čisté moře, ani člověk netuší, jaká je pod ním vlastně hloubka, což mi na odvaze taky moc nepřidalo.
Adélka mezitím usnula a abysme nevyšli ze cviku, supustila Andulka, že se chce taky koupat, i když od rána věděla, že se koupat prostě nebude.
Poté jsme dostali oběd - rýži, 2 prapodivné rádoby masové placky, trochu zeleniny a kousek melounu. Odtud jsme vyrazili za hlavní atrakcí - želvami. Želvy se tu v moři množí, pak mají vyhlédnutou právě pláž v Kalamaki, kam kladou cca kolem června vejce a tím jejich mateřské povinnosti končí. Ten den jsem jim bytostně záviděla. Za cca 60 dnů se líhnou malé želvičky a potřebují se do rána dostat k moři - cestu jim ukazuje Měsíc na moři, proto právě nesmí být v okolí pláže žádné bary ani hotely, aby z toho nebyly želvy zmatené. Když by nestihly dorazit do moře do rána, usmažilo by je Slunce.
Želvám se tu evidentně líbí, není výjimkou, že se s ní potkáte při šnorchlování nebo na šlapadle, takže jsme se s lodí vrátili v podstatě skoro zpátky do přístavu a tam už probíhal velký hon na želvy, které se musí jednou za čas nadechnout nad hladinou. Křižovaly tu různé bárky a každý doufal, že zahlédne želvu právě on.
Já viděla na dálku dvě. Asi. Doufám, že to želvy byly, protože někteří majitelé lodí nabízejí vrácení peněz, pokud želvy neuvidíte. Bylo zajímavé, že se objevily vždycky zrovna mezi dvěma takovými plavidly a nikdy ne v blízkosti nás. Trošku ve mě hlodá podezření, že je někde dole nějaký potápěč, který vypouští atrapy, aby nemuseli vracet prachy :-).
Celkově to ale na moři hodně studeně foukalo, byla jsem moc ráda, že jsem holčičkám vzala mikiny. Při sáhodlouhém parkování lodi do přístavu jsme se s Petrem shodli, že se nám nechce jet zpátky autobusem, nahlásili jsme proto delegátovi, že půjdeme pěšky, ať na nás nečekají.
Chtěli jsme se ještě podívat na ostrůvek, který spojuje s pevninou dřevěná lávka. Bohužel tam pak byly schody a vlastně šlo jen o to, dostat se na pláž na druhé straně a ještě za to zaplatit vstup 3 E. To jsme nebyli ochotní, když jsme se chtěli jen mrknout, tak jsme to vzdali a vydali se na cestu zpátky. V tu chvíli už byla Andulka natolik nesnesitelná, že aspirovala na večeři Poseidona ona. Dokonce natolik vytočila Petra, že už dostala i na prdel.
Romantická rodinná dovolená - dva totálně vytočení dospělí jedinci, do růžova vyspinkané batole a hystericky řvoucí skoropředškolačka. Potkat cestou baby-box, narvu je tam obě, Džamila-Nedžamila!
V jednom místě bylo postavené molo podél břehu. Vedlo pár desítek metrů a najednou ejhle, konec, zvonec. Muselo se slézt do vody z dvoumetrové konstrukce a jít mořem. Samozřejmě je všude písek, jenom takdy balvany, takže celkem náročné putování. Petr nesl kočár s Adélou skoro nad hlavou a já vlekla krámy a Aňu. Škoda, že jsem ho nevyfotila, to jsem prostě už nezvládla, ale musel to být opravdu pohled nejen pro řecké bohy.
Nakonec se hysterka srovnala a byla zase milá, jako by se nic nestalo. Někde v půlce pláže jsme si udělali pauzičku na koupání a domů jsme dorazili před šestou. Petr s Aňou ještě zaskočili do obchodu a mohli jsme jít na večeři.
I přes prudivé holčičky musím říct, že moře je tu opravdu překrásné a ty útesy s jeskyněmi stojí za vidění, i když by to nemusel být zrovna výlet na 6 hodin. |
