Máme půjčené auto. Je to 9místný Fiat Scudo vrakoidního typu. AC moc nefunguje, je to strašně tvrdé, ve finále zůstala řadící páka Martinovi v ruce, takže když jí nasadil zpátky, nebylo to zcela na správném místě, tudíž namíchat potřebnou rychlost byla lehce sázka do loterie. Pak se rozpadlo i dálkové ovládání, ale šťastně jsme absolvovali celodenní výlet.Když jsme si šli auto zabukovat, ptal se nás pán, jestli už máme nějakou cenu, takže evidentně dělají rozpočet podle ksichtu a my tam tenkrát šly s těhotnou Cecel a dvěma dětmi s tím, že jsme rovnou hlásily ještě další dvě :-). Pikantní bylo, že jsme se tam při rezervaci zrovna potkali s naší úžasnou paní delegátkou. Čuměla jak Jágrův puk.
Chtěli jsme jet hlavně na sever, do Modrých jeskyní. Ideální je to tam hlavně dopoledne, kdy Slunce svítí dovnitř a dělá neuvěřitelné efekty. Vzhledem k výbornému značení místních komunikací a naší velmi podrobné mapě, kde jsou zaneseny jen silnice a cesty jakž takž, jsme ale několikrát zakufrovali a ty věčné serpentiny vysloveně neudělaly dobře Matýskovi, takže se poblil a museli jsme zastavit na nucenou přestávku k vyčištění dítěte i auta. Pak se zas udělalo blbě Cecelce, tak jsme si aspoň vyfotili sever z výšky.
Z jakéhosi popudu pak Martin minul přístav Ág. Nikólaos Volimón odkud vyjíždí naprostá většina lodí k Modrým jeskyním a pokračoval dál až jsme dojeli na nejsevernější místo ostrova - výběžek mys Skinári. Je tu i maják a větrné mlýny, takže Andulka hned věděla, že jsme tu, protože to viděla na videu od Emády. Přes moře je vidět do Kefalónie, z lodi jsme pak ještě viděli Olympii. Moře bylo ale poměrně hodně neklidné. Když jsme viděli ten člun, jak to s ním hází, rozhodli jsme se jeskyně oželet. Pozorovali jsme i mnohem větší lodě, s kterýma to fakt házelo ze strany na stranu a nějak jsme si netroufali. Pánové od člunu nám ale stále tvrdili, že jeskyně jsou hned za rohem, že je to odsud nejblíž a že tam je moře klidné a nemusíme se bát.
Pořád nás to lákalo, přece jen to je nejvýznačnější místní atrakce spolu s vrakem lodi, takže nakonec jsme se rozhodli to prubnout. Teda aspoň naše rodina. Zaplatili jsme 15 éček - děti byly zdarma, což bylo fajn, protože oproti přístavu to bylo pro dospělého o padíka sice dražší, ale tam chtějí navíc za děti 5 E.
Odhodlaně jsme vyrazili na moře a bylo to fakt něco úžasného. Jen škoda toho Slunce, efekty nebyly až takové, nicméně i tak jsme viděli, že voda je tam opravdu modrá. Náš průvodce nás neustále upozorňoval na ty nejkrásnější výtvory přírody a vždycky zastavil na dostatečně dlouhou dobu, abysme udělali to nejkrásnějí foto :-). Měl také s sebou bílou destičku, tu vždycky ponořil do vody, aby demonstroval vodní azuro. Loď měla navíc prosklené dno, takže byly vidět i větší rybky. Andulka v jedné jeskyni hodila minci a něco tajného si přála.
Když průvodce viděl, že jsme OK, vzal to pak i přes vlnky, takže nás pěkně pohoupal. Peťa držel Adélku, která to zvládala líp než jsem čekala, já fotila a natáčela a Andulka stála na přídi a nesmírně si celý výlet užívala. Když jsme vystoupili, chtěla hned repete :-).
Bylo už dost hodin, všichni hladoví a nikde pořádně nic k jídlu. Přejeli jsme do nějaké vsi, vlezli do taverny a tam to bylo všechno tak strašně špinavé včetně personálu, že jsme velmi uvítali jejich hlášku - no food. Nakonec jsme přejeli k další taverně, kde nás teda kapánek zarazily ceny, ale hlad je hlad, tak jsme to neřešili. Odtud jsme se chtěli dostat na vyhlídku na známý vrak, ale poslalo nás to sice na krásnou pláž Pórto Vrómi, nicméně tam silnice končila a to se nám jaksi nehodilo. Odtud vyjíždí lodě k vraku za 12,50 E. To jsme fakt už absolvovat nechtěli. Jakousi chybkou zde nebyl spojovací most na druhou stranu pláže, tj. nějakých 20-50 m, kde rovněž končila, respektive začínala silnice další.
Museli jsme se tedy vrátit, no motali jsme se tam celkem dlouho a přece se nebudeme nikoho ptát, že.. Dokonce to Martin švihnul po jakési polní cestě, což bylo celkem velké dobrodružství, kdy jsme nevěděli, jestli to někde neskončí a nebudeme to muset celé couvat. Nehledě na kvalitu povrchu. Naštěstí jsme se napojili zase na jakousi hlavní, po které jsme předtím už asi 2x jeli :-). Když jsme tedy opět projížděli mezi místními stánky s medem a tkanými koberci, odchytla nás z taverny velmi ochotná žena a poradila nám cestu. Je fakt, že bez ní bysme to asi nikdy nenašli, ta odbočka totiž byla fikaně mezi stánky a velmi ikongingo.
Pak už to byla brnkačka a za chviličku jsme byli na vytoužené vyhlídce. Vyhlídka na vrak, resp. na moře byla úchvatná. 300 m dolů útesy a tam, na pláži Navágio, ten hledaný vrak. No.. jet tam tou lodí za 12,50 E a vidět jen tohle, asi bych byla dost naštvaná :-). Ale z ptačí perspektivy vidět to přenádherné moře, všechny ty odstíny modré, to fakt stálo za to bloudění a když už jednou člověk na Zakynthosu je, tak by to asi absolvovat měl :-). |
