V pátek odpoledne jsem zas odvezla holčičky Petrovi do práce, původně jsem měla strávit sobotu v Pardubicích na nadstavbovém školení, ale přihlásilo se nás jen pár a to jen z mojí sítě, tak to bylo zrušeno. To mě teda hoodně mrzí, chtěla jsem se dozvědět zas něco nového. Nicméně jsem tedy víkend věnovala probírání oblečení, uklízení letních věcí a vyndavání zimních a do Potexu jsem odtáhla asi 15 kg hadrů. Na neděli jsem si naplánovala aktivní odpočinek ve formě kešek - jak jinak.. Vstala jsem dokonce i brzo ráno, abych eliminovala výskyt mudlů a když jsem byla u třetí kešky, zavolala mi mamka, že babička ráno umřela :-(. Ač jsem byla ráda, že už jí nebude nic trápit a bolet a brala jsem to jako vysvobození, přece jen jsem nějak už neměla na nic náladu. Navíc mamka chtěla, abych s ní odpoledne sjela do Písnice, potřebovali jsme najít doklady k zajištění pohřbu :-(. Tam jsme se setkali s Jirkou a Mančinkou a vše potřebné našli.
Nejvíc mě štve, že to vlastně takhle vůbec nemuselo skončit. Babičku propustili po operaci příliš brzo a poslali jí do LDN na Vojkov. Tam jí tradičně dopovali, aby od ní měli pokoj a když tam strejda začal požadovat konečně nějakou pořádnější péči, trošku jim došlo, že cosi zanedbali a začaly se dít věci.. Natočili babičce EKG, zjistili vysoké hodnoty i jali se obvolávat nemocnice, kde by jí přijali.. Bohužel se nikomu nikde nehodila, nakonec jí po velkém přemlouvání přijala nemocnice v Říčanech a to ještě s tím, že je to opravdu jen na chvíli. Pro nás to bylo takové štěstí v neštěstí, pracuje tu Lenka a když se primář dozvěděl, že je to naše babička,najednou bylo všechno jinak. Babičce se konečně dostalo pořádné péče, ale bohužel byla dehydratovaná a podvyživená a navíc měla na zádech obrovskou proleženinu, ze které ve finále dostala otravu krve, na kterou vlastně umřela :-(. Ach jo.. proč musí být jen člověk něčím známým, aby se dočkal alespoň základní péče? I to, že babičce operovali krční obratel a vyholili jí celou hlavu.. bylo to nutné? Kde je nějaká úcta k člověku? Tohle mě opravdu šve. Jediné, co je mi jakž takž útěchou - babička to naštěstí nevnímala, neuvědomovala si, přenesla se hodně do minulosti a myslím, že dožít se 87 let je úctyhodné i tak.. Babičko, budeš nám chybět, ale postarám se, aby na tebe nezapomněly ani holčičky.. |
