Finito. Víceméně zabaleno máme už ze včerejška, ještě tam pak přihodíme nějaké to vínko. Čekáme, že nás každou chvíli vyhodí uklízečky a před sebou máme dlouhý dne. Ve 12 jsme opustili naše studio a s kuframa neskutečně těžkýma zamíříme k recepci. Naštěstí jede okolo jeden z těch šílenců v H100, kufry naloží a odveze i nás.
Představa těch 8 hodin je hrozná, ale skutečnost je ještě horší. Den se neskutečně vleče a vleče…Jdeme pomalu směrem k pláži, ale fouká a každou chvíli to vypadá, že bude lejt jak z konve, takže z pláže nic nebude L. Peťa potřebuje nutně po včerejšku vodu a polívku, takže se zastavujeme v restauraci „O Pedro“. Většinou tam bylo plno, takže je to snad dobrá restaurace.
Nezklamala. Dali jsme si polévku dne. Nevím, co to bylo, ale bodla J. Byla krémová, taková žlutá a plavali v ní šťavnaté zelené lístečky. Byla opravdu moc dobrá. Peťa si pak dal grilovaná žebra – super pošušňáníčko a já „salát domu“. To byl zeleninový salát a navíc přidané krabí tyčinky ve speciální omáčce. Taky moc dobré. Pak jsme šli ještě sbírat mušle a odebrat trochu písku jako suvenýr.
Tak jsme se tak nějak pořád poflakovali po okolí, které už jsme měli dávno prochozené, prostě hrůza. Na chvíli jsme zapadli do cukrárny – vafle, houska plněná vaječnou omeletou, pohár, koktejl, čímž se nám povedlo zabít zase trochu času. No a pak už jsme jen seděli na recepci, luštili stupidní křížovky a čekali na odvoz.
Konečně přijel maník a mohli jsme odjet do Fara. Do odletu zbývaly 2 a ½ hodiny, takže zase poflakování a sledování ciferníků (letištních samozřejmě J). Na letišti se k nám připojila jakási místní fenka a evidentně nás adoptovala. Petr jí chvíli drbal a ona se okamžitě položila na záda a se zvrácenou hlavou a blaženým úsměvem usnula u našich nohou (to jsme zrovna čekali na odbavení).
Ve 23:10 jsme konečně odstartovali. Mezipřistání v Malaze zase znamenalo hodinu čekání než natankujeme a než se nalodí další turisti a po tu dobu jsme museli opustit letadlo. Konečně jsme se odlepili i od španělské půdy a konečně nosili jídlo (kuře alá bažant s rýží)! Měla jsem totiž už hrozný hlad a navíc to bylo zase zpestření, protože při nočním letu není moc co pozorovat.
Přistáli jsme ve 4:45 SEČ a nejdéle nás zdrželo čekání na kufry. Venku už nás očekávali naši a bylo jasné, že je definitivně po dofče.
Bylo to krásné, bylo to akorát a máme v plánu se vrátit do Lisabonu – ale už bez auta a se zajištěným ubytováním J
|