Tenhle výraz jsem převzala od své sestřenky, která bude rodit za dva měsíce, ale bohužel za velkou louží. Nejdřív jsem z toho měla srandu, když jsem četla její příhody, ale začíná přituhovat a na mně už to taky působí a to tak, že velmi.
O víkendu jsem zapomněla bundu u mladejch, dneska jsem se např. musela z práce vrátit domů, protože jsem nevěděla, jestli jsem vypnula žehličku. Běžně zapomínám důležitá lejstra k doktorům a potvrzením tohoto stavu bylo, že jsem šla čůrat (pro změnu), sundám kalhoty, sednu si a říkám si, něco je tak nějak jinak... No.. přes kalhotky přece jenom běžně nečůrám... Nějak si neumím představit, jak bych tady vysvětlovala kolegům, že potřebuju jet znovu domů, protože tentokrát jsem si zapomněla sundat před čůráním kalhotky...
Takže, milá Carol, beru zpět všechen svůj smích, je to fakt síla :-))) a jen tiše doufám, že na vánoce nebudu barvit vajíčka... :-))) I když, to by bylo asi to nejmenší a určitě bych to ukecala jako originalitu ducha :-)))).
Jinak zpráva o skalátku se rozletěla rychlostí blesku, teda spíš rychlostí smsek a připojení na internet a vůbec jsem netušila, kolik lidí z toho bude mít radost a to dokonce upřímnou! Moc nás to s Peťou potěšilo, že v tomhle divným světě si ještě lidi dokážou nejenom závidět, ale i navzájem si něco přát :-) |
