Jinak to ještě bude na dlouhou trať, to je jasný. Niki s Terinkou pochopili hlavní pravidla, Matýsek v nich kromě konkurentů našel i prima parťáky do hry, takže už je "pustil" do svého prostoru, zrovna se všichni tulí v pyžámkách v jedné posteli :-) Pavel a já jsme si museli hlavně zvyknout na nový způsob rozdělování pozornosti a šetření s energií a taky na to, co hezky vystihla Míla S. - hromadné oslovení funguje pouze u bonbónků. Na uklízení nebo zákaz nebezpečné činnosti se musí trojmo:-))
Jinak zlobení nebo neposlouchání jsme s Matýskem, dokud byl sám, řešili obvykle domluvou a vysvětlením, to nám nejlíp fungovalo. Bohužel teď to už jde těžko, protože to znamená věnovat polnou pozornost poměrně dlouho jednomu dítěti, a mezitím zbylé dvě 100% buď zdrhnou (když jsme venku) nebo vymyslí nějaká alotria, případně zjistí, že to, co ten první dělal, mu zajistilo spoustu výhradní pozornosti od maminky a tak půjdou dělat to samé (na tohle jsou neuvěřitelně šikovní).
Parkinsonův zákon o třech dětech podle mých dosavadních výzkumů zní: Máte-li tři děti, budou zlobit:
1)zásadně najednou
2)v tu nejnevhodnější chvíli, když vám na plotně utíká polívka nebo před nosem ujíždí autobus
3) budou se snažit trumfnout jeden druhého (a třetího) v tom, kdo dokáže zlobit úplně nejvíc
:-))
Nedávno mě zamrazilo, když jsem si povídala s Nikoláskem a položila řečnickou otázku, jestli je lepší, když ho někdo pochválí anebo když dostane na zadek a on naprosto vážně odpověděl, že má RÁD, když dostane na zadek. Tím mi teda vyrazil dech, protože jsem v tu chvíli na to vůbec nebyla připravená. Tak jsme si ještě chvíli povídali, jak se cítí při tom, když dostane na zadek, a pak se nechal přitulit, což do té doby vůbec nebylo běžné. Pavel je přesvědčený, že na citelné plácnutí je Niki zvyklý a asi to považuje za první pokyn k tomu, že to co dospělý chce, myslí vážně - netváří se pak nijak úkorně, ale prostě přestane dělat blbiny a poslechne. Mně se plácání příčí a používám ho jen v krajní situaci po vyčerpání všech v tu chvíli dostupných možností, ale je fakt, že když se Niki zašprajcuje a už nevím, tak pomůže. Možná je to pro něj jasný a srozumitelný signál, na který je zvyklý. Musím ale říct, že po těch třech týdnech, co jsou děti s námi, je všechno mnohem lepší. Jednak děti pochopily systém a jednak už vědí, že jsem důsledná, takže vyčkávací taktika, kterou zkoušely na začátku, už skoro vymizela. |
