Naše rodina je obestřena zvláštním zakletím. Se železnou pravidelností se za našimi dveřmi objevují vyhublé, špinavé kočičky se slovy: „Dobrý den, nemáte prosím misku vody? Já mám takový hlad, že bych se u vás ubytovala...“ Tedy, možná jsem v tom na začátku měla svůj podíl; dokud jsem byla nevinným dítětem, ty kočky jsem se železnou pravidelností nosívala domů já (nacházejíc je porůznu v okolí). Takový nalezenec pak obvykle pobýval v mém pokojíčku, důmyslně skryt před zraky nepřejících rodičů, dokud se mi ho potajmu nepodařilo alespoň odblešit, učesat a vykrmit do té míry, aby ho akceptovala naše útlocitná maminka. Ta ho pak přijala s tradiční výhružkou: „... ale jak se o to zvíře jednou nepostaráš, jde z domu!“ To už bylo vyhráno asi ze čtyřiceti procent. Ještě nás však čekalo finále: tatínek. Ne že by neměl zvířátka rád. Myslím, že asi měl pocit – a dodnes se v tom nezměnil – že jakožto hlava rodiny musí dělat určité rituální obstrukce, jinak by za chvíli mohl o rozšiřování naší rodiny rozhodovat kdokoli. Nejdřív dovolil „přes noc“ na naše úpěnlivé prosby, že ji přece nemůžeme vyhnat do té tmy. Pak to bylo „dokud se trochu nevykrmí“. A nakonec se opakovala závěrečná vysvobozující podmínka: „... ale jak se o to zvíře jednou nepostaráš, jde z domu!“ Nejspíš se to mezi místní kočičí populací nějak rozkřiklo.
Přijímání nových koček se už u nás stalo jistou tradicí. Nutno říci, že jejich celkový počet nikdy nepřerostl přes tři (s výjimkou narozených koťat). Moudrý osud to reguloval tím, že některé kočky po čase usoudily, že by bylo vhodné zase změnit lokál, a jiné odešly do lokálu nejsvětějšího, kde pějí bílé kočky s harfami a na stromech rostou otevřené konzervy plné libové šunky. Výjimkou bylo jedno nešťastné léto, kdy poblíž mamčiny práce dělníci zanechali otevřené plechovky s nějakou chemikálií, kterou se otrávila většina místních volně žijících koček. Dvě z nich měly právě koťata, z nichž se přes noc stali sirotci. Maminka a další paní z okolí se je snažily nejdřív přikrmovat přímo na místě, ale nakonec došlo k velké akci: koťata byla pochytána a dočasně ubytována v rodině.
Když mrňousci povyrostli, zesílili a zkrásněli, rozdala je maminka do dobrých rukou. Jen jedna kočička zůstala. Dostala sice jméno Adélka, ale kromě maminky (autorky toho jména) jí většina rodiny říká Šíla. Možná je to od anglického Sheila, ale ještě spíš od českého šílený, zamlada byla totiž tak trochu plašan. Ještě ve vysokém stupni těhotenství lezla na stromy a skákala z nich dolů, chytala kolemjdoucí za nohavice, v horším případě za silonky, a když se jí narodila první koťátka, moc ji to nedojalo a šla raději honit na dvůr kocoury.
A abych se dostala konečně k jádru pudla, totiž kočky, právě z těchhle koťátek pocházejí naše princezny Líza a Málinka. Tedy Elizabeta a Amálie, mám-li být přesná; tak to mají ve svých očkovacích průkazech. Jakožto rodinní příslušníci jsme měli při výběru jistou protekci, a tak jsme si pochopitelně vybrali ty nejkrásnější z vrhu. No uznejte sami!
|
