Když jsme si schůzku domlouvali, paní sociální nás docela natěšila, pamatovala si nás podle jména a hned říkala, že už máme brzy přijít, že má pěstounů málo a že už se na nás těší. Schůzka pak ale byla úplně jinak. Hned v úvodu na nás vystartovala, že doufá, že nechceme chceme malou holčičku. Dobrá, chápu, když to je prý v Praze nejobvyklejší požadavek, že už je na to alergická. Potom v šuplíku našla naše papíry. Upřesnili jsme si, že sice opravdu chceme malou holčičku, nicméně to je jediný parametr, na kterém trváme, kromě toho, že to má být romčátko (nebo polo-). Oproti původní žádosti jsme doplnili, že přijmeme i dva sourozence, pokud budou do věku Matýska. Co se týká zdravotního a psychického stavu, tak jsme vzhledem k tomu, že plánujeme celkem 4 děti, vyloučili pouze těžký mentální defekt (nikoli zvláštní školu) a takové zdravotní postižení, které by znamenalo příliš velký zásah do běžného chodu velké rodiny (např. velmi časté lékařské zákroky, nutnost bezbariérového bydlení, nevidomé dítě apod.). Co se týká anamnézy matky (rodičů), jsme tolerantní téměř ke všemu včetně HIV pozit., drog atd. Také nám doporučila písemně požádat o rozšíření žádosti i na adopci, což jsme na místě udělali - původně jsme na doporučení "naší" sociálky měli uvedenou pouze PP a nevěděli jsme, že lze žádat o obojí zároveň. Oproti dotazníku jsme souhlasili i s případnou účastí biologických rodičů na výchově. Přesto se paní stále tvářila, jako že na něco čeká, a co chvíli prohodila, jak málo má "kvalitních pěstounů". Zřejmě jsme jí dostatečně kvalitní nepřipadali. Zato já jsem si za chvíli začala připadat jako malá školačka, která by měla dělat radost paní učitelce, ale neví jak na to. Naštěstí jsem si ten pocit včas uvědomila a přestala přemýšlet, jestli bychom neměli někde udělat kompromis, abychom se jí zavděčili. Ten pocit, když nad vámi a vaší budoucností má někdo takovou moc, jsem si užila dosyta. (Měla jsem tak trochu pocit, že ta paní si to taky docela užívá - ale z té druhé strany). Na závěr jsme se samozřejmě ptali, jak to tak vidí podle své zkušenosti s čekáním. Dorazila nás větou, že "to se nedá říct, ale s TAKOVÝMI POŽADAVKY můžete čekat taky další rok." A na ty Takové Požadavky zvolila intonaci, jako kdybychom chtěli výhradně Einsteinovu pravnučku s lokýnkama. Byla jsem z toho docela rozhozená, odpoledne už mi to nedalo a volala jsem paní primářce do KÚ, jestli se tedy máme opravdu připravit na další rok čekání (až doteď nám všichni říkali, že kdybychom sami netrvali na tom, že před přijetím mají být Matýskovi aspoň dva roky, tak že už jsme mohli mít pídě doma i dřív). Paní primářka mě naštěstí uklidnila, že to tak "tragicky" nevidí, a že se paní sociálky přeptá, a že se mám zase ozvat. No nevím, jsem z toho nějaká špatná. Teď mě s hrůzou napadlo, jestli opravdu nemohla čekat na úplatek, jak se tady v diskuzi občas to téma mihne. Já jsem v tomhle úplné tele, asi bych to ani nepoznala, kdyby ho opravdu chtěla. Nebo jestli nás chtěla dotlačit, abychom ustoupili od toho věku, já fakt nevím... Škoda, že jsem se jí nezeptala na rovinu. Možná jsme se jí prostě jenom nelíbili nebo se blbě vyspala :-( |
