Jeden zásadní moment jsme v těch stojatých vodách prázdnin prožili (teda kromě kupování domečku za Prahou, abychom měli kde uložit všechnu tu vytouženou drobotinu).
Trávili jsme dovolenou na idylické horské chatě, domácí strava, rodinná atmosféra... někdy až moc rodinná, každý druhému viděl do talíře. Jedné známé jsme prozradili, že toužíme po dvou sourozencích do PP, a že jsou věkově kolem Matýska. O několik večerů později k nám přišla kamrádka té paní, mírně ovíněná, a za podpory dalších několika sklenek nám začala srdceryvně hučet do duše, abychom si to rozmysleli, že to nemůžeme Matýskovi udělat, takhle ho obstřelit starším a mladším sourozencem, že ho úplně zničíme. S každou další sklenkou byla ještě sugestivnější. „Já to znám, já jsem taky prostřední, dodneška musím dokazovat, že si zasloužím žít, protože já nikoho nezajímám! Až vám Matýsek jednou řekne, že vás nenávidí, protože jste mu zničili dětství, že jste si přivedli ty cizí parchanty, a on se stal z jedináčka přes noc nulou, a pak si píchne smrtelnou dávku heroinu, už bude pozdě na litování!“ Bylo to dost silné kafe. Chtěla jsem se zvednout a doporučit jí vyhřátou peřinu, Pavel seděl jako přikovaný. Znovu v něm oživila naše prvotní pochyby, jestli máme na to, zvládnout výchovu téhle konstelace tak, abychom Matýska nevědomky neodsunuli na poslední kolej.
Po pár dnech mi Pavel řekl, že si už zase není jistý, jestli je to dobrý nápad a jestli se radši nevrátíme k původnímu požadavku – miminko do 6 měsíců. Domluvili jsme se, že to necháme uzrát, ten zážitek byl opravdu dost silný a i já jsem byla trochu naviklaná. Dovolená paní primářky nám vpodstatě nahrála, abychom si to každý v sobě i ve společných debatách znovu přechroustali.
|
