Vztek z neustálé bezmocnosti a závislosti na výkyvech momentálních vztahů mezi KÚ, Magistrátem a MPSV, jehož kontrol se svorně bojí všichni přechozí, dosáhl svého vrcholu. Poté, co nám je v průběhu měsíce předkládáno a) děti dostanete snad už do Vánoc b) počítejte tak na Velikonoce, ale pustíme Vás k nim c) nepustíme Vás k nim, protože vůbec není jisté, že je dostanete d) nedostanete je, paní primářka trvá pouze na osvojení atd. jsme opravdu rádi, že jsme v říjnu podali návrh na svěření do PP přímo k příslušnému soudu.
Když měla Terezka svátek, byli jsme v KÚ ještě „v milosti“, a proto jsme jí přáníčko mohli přinést osobně. Dívala se na něj nevěřícně a odmítala ho pustit z ručiček. Nikolásek samozřejmě nepřišel zkrátka, dostal obrázek Večerníčka, ze kterého byl upřímně (a hlasitě) nadšený, že úplně stejného mají tady v jejich televizi :-) Všechny tři děti dostaly „koko“ (z Nikoláskova slovníku – sladkosti). Bylo před obědem a zarazilo mě, s jakou poslušností Nikolásek svoje a Terinčino koko uložil na skříňku, že jim ho dá teta po spinkání. Na větší dárečky jsme si z pochopitelných důvodů netroufli.
O pár týdnů později měl Nikolásek svátek a 7 dní na to Terezka druhé narozeniny. Přáli jsme si přijít a dětem popřát, to už nám ale pod důvodem c) nebylo povoleno ani na naléhání. Tak jsme alespoň s Matýskem vyrobili veliká kolážová přáníčka a zašli koupit tři stejné plyšáky-králíčky. Pro Nikoláska Matýsek vybral růžového, pro Terinku modrého a sobě černého, kterému začal říkal Oslík. Vše putovalo ve veliké obálce poštou, tak doufáme, že doputovalo do správných ručiček.
Ostatní události byly ryze prozaické, nicméně pro nás vcelku povzbuzující (tedy pokud odněkud z neočekávané strany nepřijde nějaká další překážka, jak jsme si už téměř zvykli). Nepřekvapilo mne, že žádnému z potenciálně možných sociálních pracovníků, kteří by děti měli mít v evidenci, jejich jména nic neříkala. Standardní odpovědí bylo „nic mi to neříká, ale je možné, že je tu mám, musím se podívat“. Na to, že o nich mají vést poměrně podrobnou dokumentaci jejich vývoje...
Dovolali jsme se ale soudkyni, která má (naštěstí už obě) děti „na stole“. Představili jsme se jí a shrnuli obsah našeho návrhu, který se jí zatím (po více než měsíci od podání a den před jednáním o vyslovení kvalifikovaného nezájmu rodičů u těchže dětí) ještě nedostal do rukou. Představovala jsem si, že soudce bude mít tak nějak přehled, co vlastně jeho rozhodnutí znamenají pro život daného dítěte, a že bude mít všechny dostupné informace o souvisejících okolnostech, aby bylo smysluplné. Že mě to ještě překvapuje...
Středeční rozhodnutí o nezájmu se naštěstí netýká zbavení rodičovské zodpovědnosti, jen bude dětem pro další jednání ustanoven opatrovník. Soudkyně se mi – i přes profesionální neutralitu - zdála být potěšená, že máme zájem zachovat dětem bio rodiče. Rýsuje se tedy optimální cesta pro nás i pro děti: kontakt s rodiči zůstane zachován a soudní cestou budou děti svěřeny do naší pěstounské péče. Nálady KÚ a Magistrátu budou v tu chvíli vedlejší. Soudkyně říkala, že stání ohledně našeho návrhu by mělo být ještě v prosinci. Teoreticky by mohlo proběhnout až do zdárného konce naráz, protože ustavením opatrovníka zaniká nutnost hledat Terinčina tatíka ve slovenských věznicích, což by mohlo řízení značně protáhnout. Ani maminka obou dětí nebyla nalezena, čili jednání proběhne také bez její účasti (opatrovník). Očekáváme přicházející události s mnoha smíšenými pocity. Poučeni zkušeností máme obavu se předčasně těšit. Radujeme se, že se konečně věci pohnuly. Máme soucit s mamkou dětí, protože se nejspíš rozhodne o jejích dětech bez ní. Mažeme výčitky svědomí tím, že sama za dětmi už skoro rok ani nepřišla. A nakonec se přeci jen tajně, ale neutlumitelně těšíme, že nás třeba čeká vánoční dáreček z nejkrásnějších...
|
