K soudu se dostavilo celkem 5 lidí. Soudkyně, my dva a naše konzultantka z Natamy, kolizní opatrovnice dětí. Kolizní opatrovníci rodičů (zaměstnanci téhož soudu) se k jednání nedostavili. Kolizní opatrovnice dětí nebyla totožná s jejich opatrovnicí na jejich OSPoD, nýbrž ji zastoupila kolegyně. Náš návrh na svěření do péče nepodpořila. Vycházela ze zprávy KÚ, v níž paní primářka vyjadřuje své stanovisko ohledně umístění dětí do pěstounské péče vs. adopce. Při výslechu kolizní opatrovnice dětí navodila situaci, kdy naše výpověď stála v rozporu s výpovědí primářky ve zmíněné zprávě KÚ ohledně toho, zda paní primářka „od začátku mluvila pouze o adopci“ či nikoliv.
Údajně z důvodu vyjasnění této věci navrhla kolizní opatrovnice předvolání paní primářky na další jednání soudu. (Jsme laici, ale v tomto kroku nevidíme smysl – půjde o tvrzení proti tvrzení ohledně toho, co paní primářka říkala takřka před rokem).
Druhým důvodem odročení bylo chybějící šetření v naší domácnosti, jelikož jsme se přestěhovali krátce před zasedáním soudu. Ten o provedení šetření požádal Úřad MČ Praha 6, kam sice stále patříme trv. bydlištěm, ale nikoli faktickým. SP Pha 6 nám volala 4 dny před konáním soudu, tím pádem se nepodařilo zajistit včas návštěvu soc. pracovníka z Městského úřadu pověřené obce, kam nyní spadáme. Soud byl z těchto dvou důvodů odročen na 8. března 2006.
Celý průběh jednání se nám zdál asymetrický; zatímco negativní zpráva Kojeneckého ústavu byla doslovně čtena (bez možnosti se k ní vyjádřit), materiály hovořící v náš prospěch (např. dobrozdání Institutu náhradní rodinné péče) nebyly ani čteny ani zařazeny do protokolů obou dětí - pouze do protokolu o jednání ve věci Terezy, který je pouze kopií protokolu ve věci Nicolase. Celé jednání bylo postaveno na protikladu našeho návrhu na svěření dětí do péče a názoru KÚ o výlučné vhodnosti osvojení. Vyjádření našeho názoru ohledně velmi malé pravděpodobnosti úspěšného nalezení vhodné osvojitelské rodiny oproti naší již rok trvající připravenosti okamžitě dětem poskytnout domov a láskyplnou výchovu v rodinném (byť pěstounském)prostředí však nebylo zaneseno v protokolu, neboť jsme k němu nedostali prostor v rámci jednání. Vůbec se překvapivě velká část jednání odehrávala mimo protokol. Např. po uzavření protokolu byl na nás činěn nepřímý nátlak, abychom ustoupili z požadavku pěstounské péče a děti adoptovali. (O tom více v dalším článku.)
Měli jsme pocit, že ještě před zahájením jednání bylo již prakticky rozhodnuto. Pořád v tom nenacházíme žádný smysl. Děti, které jsou „uskladněny“ v ústavu, a nikdo měsíce, roky nejeví snahu jejich situaci jakkoli řešit. Na druhé straně státem prověřená rodina, která má velký zájem tyto děti okamžitě přijmout, je přehlížena a odrazována. Dětem plyne čas bez zážitku láskyplného, uzdravujícího prostředí a naděje na jeho získání se s jejich věkem dále snižuje.
Dalším necitlivým zásahem pro děti bude blížící se přesunutí z KÚ do dětského domova pro děti od 3 let. O vlivu ústavního prostředí na jejich psychiku a celkový vývoj snad ani netřeba mluvit. Brzy to bude rok, který děti mohly strávit v našem domově, který je jim po celou dobu s láskou otevřen.
V dětském pokoji u nás doma mají Terezka s Nicoláskem připravené všechno vybavení, postýlky, oblečení, hračky. Je to již téměř rok od chvíle, kdy jsme poprvé projevili zájem o to, jim poskytnout láskyplné a bezpečné rodinné prostředí. Cítíme se už bezradní v boji s mašinérií státní péče o opuštěné děti. Těšili jsme se na spolupráci s lidmi, kteří mají v popisu práce dětem aktivně pomáhat, ale najednou zjišťujeme, že jsme se, aniž bychom chtěli, ocitli na opačných stranách.
|
