Od chvíle, co jsme do Mongolska přijeli, si stále v duchu přepočítávám plusy a mínusy. Tedy co jsme našim dětem tím přesunem "vzali" a co naopak "získaly". Zpočátku seznam záporů výrazně přesahoval nad seznamem kladů. Ale jakmile jsme začali jezdit na výlety, poměr se začal měnit ve prospěch výhod. Teď už mám konečně pocit, že kdybychom zůstali doma, kluci by o hodně přišli. Nikde jinde by za večerního šera neviděli stádo koní volně vybíhat z modřínového lesíka. Určitě by se tak často nekoupali v křišťálově čisté vodě uprostřed liduprázdné krajiny. Jedna z prvních Jiříkových vět by nebyla: "Telátko hledá maminku". A naprosto jistě by nemuseli být evakuováni z terénního auta trčícího po kapotu motoru uprostřed řeky...
Pro člověka zvyklého žít s lesem za zády, je Ulanbátar se svou absencí zeleně noční můrou. Brzy nám bylo jasné, že zkrátka musíme jezdit ven, a to co nejčastěji. I Vašík si záhy začal stěžovat: "Maminko, mě se tu ve městě nelíbí, já bych chtěl bydlet v lese." Vzhledem k tomu, že silnice (jak je známe, tedy klasické asfaltky) končí zhruba 30 kilometrů za hlavním městem a dál pokračují v této podobě:
nebo taky v této podobě:
je auto nezbytností. A to ne ledajaké auto, ale nejlépe terénní s náhonem na všechny čtyři kola. Ulanbátar je pravděpodobně městem s největší koncentrací takových vozidel, snad každé druhé auto je čtyřkolka nějaké známé značky. S obyčejnými osobáky se tu lidé daleko nedostanou. Na naše první výlety jsme si auto půjčovali. Při úplně prvním "hledání lesa" jsme ale naprosto podcenili přípravu a vybaveni pouze nezměrným nadšením a svačinou jsme jen samotnou hodinu hledali výpadovku na východ. Je sice jen jedna, ale o to těžší je na ni mezi jurtovými slumy na předměstí natrefit. Zvláště pokud máte k dispozici pouze mapičku z průvodce Lonely Planet. Tenkrát jsme dojeli úplně někam jinam, než bylo v plánu a tak trochu jsme Vaška museli přesvědčovat, že ty stromy rostoucí u řeky jsou "takový mongolský les".
Na další výlety jsme se už připravovali lépe. Zvykli jsme si na to, že ukazatele směrů nelze na mongolských komunikacích očekávat a pokud se nějaký objeví, může mít jakoukoliv podobu a vyskytovat se nejen před kýženou odbočkou, ale i několik desítek metrů za ní. Naučili jsme se, že černou čarou na mapě značená cesta je ve skutečnosti s největší pravděpodobností mnoho kilometrů široká planina protkaná desítkami cest vedoucích k jurtám, z nichž může jedna, ale také několik, vést vaším směrem. Smířili jsme se s faktem, že po celodenním dešti cesty zmizí a nedostanete se nikam. Pochopili jsme také, že nejlepší volbou je mít s sebou mongolského průvodce, který se sice může snadno ztratit, stejně jako vy, ale alespoň se snáze doptá na cestu. A nakonec jsme také zjistili, že úplně nejlepší je mít s sebou kromě mongolského průvodce (kterým je obvykle náš řidič Bátar) i partu přátel, protože ve skupině je cestování veselejší a když se dostanete do průšvihu, nejste v tom sami.
Chvíli nám trvalo, než jsme dospěli ke zjištění, že přírodu nemusíme hledat příliš daleko za městem. Dokonce jsme už několikrát osedlali kola a vzbudili pozornost kolemjdoucích vodící tyčí na Vašíkův bycikl. Něco takového v Mongolsku zřejmě ještě neviděli. První cyklistický výlet se příliš nevyvedl. Když jsme vynášeli kola na chodbu, zafoukal větřík a průvan zabouchl dveře. Klíče a Jíra (měl čerstvě rok a půl), zůstali uvnitř. Tatínek, který pro tuto chvíli odložil vraždu manželky na později, seběhl do přízemí hledat někoho, kdo se dokáže dostat do bytu. Jeho úsilí bylo poněkud mařeno skutečností, že byla neděle podvečer. Vašík a já (s rozklepanými koleny a na pokraji hysterie) jsme se snažili uklidnit za dveřmi kvílející batole. Po několika nekonečných minutách jsem si uvědomila, že dveře mají zevnitř kliku a že by náš geniální syn byl třeba schopen ji při patřičné motivaci stisknout. Takže jsem změnila halekání z celkem zbytečného: "Jiříku, neplakej, maminka je tady!" na :"Jíro, vidíš kliku? Udělej máčk! Dostaneš vééélikánskou lentilku!" Dítě se chytilo. Bylo slyšet funění, štrachání a pak....pláč. Nešlo to. Další věčnost trvalo, než mi došlo, že Jirka nejspíš na kliku nedosáhne. Jelikož si často stoupá na kýbl a "pomáhá" mi v kuchyni, riskla jsem to a zkusila mu navrhnout, aby si pro něj došel. Slyšela jsem cupitání nožek, hlásek, který si opakoval: "Kýbl, jekiuku..." a doufala jsem, že nádobu nevyužije k tomu, aby vylezl na okno a vypadl ze čtvrtého patra. Za chvíli si skutečně kyblík dotáhl, stoupl si na něj a za vydatného povzbuzování celé rodiny dveře otevřel. Stal se hrdinou dne. My jsme ovšem ignorovali v podtextu celé události varování, že není vhodný den na výlet a přestože už byl skoro večer, vyrazili jsme ven. Asi po půlhodině jsme dojeli k řece, kde kluci nadšeně házeli kameny do vody, a kdyby mi při odpočinku a pojídání sušenek nespadlo kolo na hlavu, užili bychom si to téměř idilicky. Zdálo se, že nakonec všechno skončí šťastně. Jenže při odjezdu napadlo hlavu rodiny ještě dofouknout kolo. Vytáhl pumpičku, nasadil ...a utrhl ventilek. Duše udělala "pšššššš", tatínek zařval několik nepublikovatelných výrazů a bylo po ptákách. Nezbývalo než zavolat kamarádovi Tomášovi, který už tehdy měl své vlastní auto, aby nás přijel zachránit. Slušelo by se napsat, že zrovna jako na potvoru jsem měla vybitý mobil, ale neměla. Alespoň v tom nám štěstí ten večer přálo.
Docela nedávno jsme asi čtvrthodiny jízdy autem od našeho bydliště objevili učiněný ráj. Dělila nás od něj závora, ale přítomní muži se statečně vydali k nedaleké skupině jurt střežené špinavými polodivokými psy, doptali se na tu správnou, vzbudili v ní spícího majitele, který vlastnil klíče, a ten nás ochotně vpustil dovnitř. Po cestě jsme dojeli až na kraj lesa, který se docela podobal tomu našemu, českému. Rostou v něm smrky a borovice, na zemi polštáře mechu, voní tam jehličí a zpívají ptáci. Moc se nám tam líbilo, a když jsme znaveni prachem a hlukem města, je to nejbližší a nejlepší místo, kde je možné načerpat novou energii, a kde se kluci můžou dosytosti vyřádit. |
