Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
    

Patří do deníku

Kozí život aneb zabijačka - 1. část

Autor: MAKÝŠ,Vašek04,Jíra05,Kája08 , 14.9.2007

Nerada cokoliv plánuji, takže do mongolského prostředí celkem zapadám. Zdá se, že můj muž také, protože mi v pátek před polednem zavolal a mile zašveholil: "Nakoupeno samozřejmě nic nemáme, že jo?" Když jsem mu to potvrdila, pokračoval: "Tak holt pojedeš nakoupit přes oběd, zabalíš pár hadříků a po práci vyrážíme na víkend ven." Jedna mongolská kolegyně potřebovala něco dovézt kamsi na sever od města. Netušili jsme kam máme vlastně namířeno a proč, ale jelikož "plánovat znamená nahradit náhodu omylem", opravdu jsme přes krapet zmatečný start kolem osmé večer vyrazili. A já teď díky tomu můžu napsat Střípky, které budou tak trochu o životě (o tom kozím i mongolském), ale hlavně o jídle. Něžným duším, vegetariánům a ochráncům zvířat však doporučuji, aby byli ve střehu a včas přestali číst.


V 10 hodin večer jsme stále ještě bloudili stepí. Bátar občas vylézal ven a zadumaně hleděl na hvězdy. Buď v nich hledal správný směr, nebo přijímal signál z družic. Nakonec nás našli až ti, ke kterým jsme jeli. Všimli si bezcílně pohybujících se automobilů (výhoda stepi - potmě jsou světla vidět na kilometry daleko) a jakousi blikací morseovkou si nás k sobě přivolali. Překvapení bylo veliké, teprve teď jsme zjistili, že jsme v táboře českých geologů, vybaveného mongolskými jurtami a mongolským "personálem". Bylo fajn posedět s nimi v jurtě, popít českou meruňkovici a k ní přikusovat chušůr a uzeného sumce. Ráno jsme našli u jedné z jurt uvázaného roztomilého hnědého kozlíka. Děti mu nesměle sahaly na růžky netušís, že zvíře budeme mít k večeři.


Těžko říct, jestli bych raději byla českou kozou nebo tou mongolskou. Doma v Čechách bych pravděpodobně měla útulný chlívek a své jisté i v zimě, protože moji majitelé by určitě nasušili dostatek sena. V létě bych chodila na pastvu nebo okusovala zelenou šťavnatou travičku přivázaná na louce u kůlu. Občas by ke mě přivedli kozla a já bych potom měla krásná kůzlátka. Moc dlouho bych se z nich ale netěšila, protože z mého mléka by se vyráběly hlavně sýry a tak. A tohle by se párkrát opakovalo až...mankote já vlastně nevím, jak končívá život českých koz, ale sešlostí věkem asi ne, co? Být mongolskou kozou je víc vzrušující, řekla bych. Od malička bych žila s mámou a spoustou tet a strejdů. Sem tam by nás zavřeli do ohrady, ale většinu času bychom společně pobíhali po široké stepi a kopcích a volně si okusovali trávu, zdaleka ne však tak šťavnatou jako moje české příbuzné. Zima by byla hodně krušná, zvlášť pokud by sněhu napadlo tak hodně, že bychom se krz něj kopýtky neprohrabali k trávě. Nebo by byl tak velký mráz, že nic zeleného do huby by ve stepi nezbylo. Někteří z nás by to nepřežili. Pokud bych měla štěstí, dospěla bych a vyhlédl by si mě nějaký pěkný kozlík. Moje děti by vyrůstaly po mém boku. Jednou by mi je ale odvedli a udělali z nich ... chorchok.


Mongolský venkov není žádná barbarská divočina. Skoro vedle každé jurty mají obrovský satelitní talíř a koš na basketbal. Dnešní nomádi mají kromě koní i jiné dopravní prostředky. Jejich děti chodí do školy. Tedy spíše žijí ve škole a domů se podívají tak třikrát do roka. Teď ovšem mají prázdniny (nebo vlastně měly), a tak jsou doma a pomáhají rodičům. Desetiletí kluci a děvčata jako praví kovbojové bravurně řídí z koňských hřbetů pohyb několikasethlavých stád. Nebo jsou nepostradatelní třeba při očkování koz. Kdo by jinak ty rohaté tvory tahal po jednom z ohrady a seděl jim na hřbetě, aby sebou necukaly, když jim půvabná mladá veterinářka vstřikuje do úst nevábně vypadající tekutinu? Na Mongolsku je úžasné to, že se můžete kdekoliv zastavit na kus řeči. Tedy pokud nejste Mongol, tak si moc nepokecáte, ale máte alespoň šanci být z bezprostřední blízkosti svědkem některých okamžiků ze života místních lidí. Třeba právě očkování. Takže osádky našich dvou vozů tuhle kozí vakcinaci uprostřed stepi fascinovaně sledovaly. Některé kozy po úkonu zdivočele poskakovaly a prchaly do dáli. Jiné, ty mlsnější, se přiblížily ke zvěrolékařčině motocyklu a začaly ho náruživě olizovat. Co kdyby tam té mňamky trochu ukáplo? Nomádská děvčátka kdesi v ohradě vyhmátla nádherné malé kůzlátko s hedvábnou hnědou srstí a přinesla je našim klukům k pohlazení. Bylo tak malé, tak roztomilé! Člověk by si ho z fleku vzal jako domácího mazlíčka. Domácí chlapci ale zřejmě usoudili, že takový prcek je pro holky a přišli také se svou troškou do mlýna. Tedy spíše se svou kozou. Přivedli většího kozlíka, který už nebyl tak úplně roztomilý ani hedvábný, ale zato měl pěkné růžky.



Když už jsme měli pocit, že překážímě dost dlouho, vyrazili jsme dál. Opekli jsme si v lese buřty, nechali se poštípat od milionů mravenců, oloupali z kluků vrstvu bláta a zakotvili u malebného potůčku, kde si děti daly poobědového šlofíka a my dospělí nádherně na sluníčku relaxovali. Zpět do tábora jsme se vrátili tak akorát. Pozdě na to, abychom spatřili smrt kozlíka, s nímž jsme ráno laškovali, ale včas na to, abychom shlédli jednu mongolskou specialitu - opalování kozy let-lampou. Právě začínala příprava mongolského chorchoku, neboli něco jako česká zabijačka. Osazenstvo tábora kromě čtyř českých geologů tvořily dvě mongolské a velmi milé kuchařky, dva mongolští řidiči a tři mongolští studenti. Kromě žen však všichni byli v té době ještě v terénu, takže na úvodní přátelskou výpomoc přijelo komando z vedlejší základny švýcarských archeologů, včetně samozvaného řezníka, kterého bych vážně nechtěla potkat po setmění.

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Zobrazeno doposud 288 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.