Nevím, jak vy, ale mě osobně fakt nikdy nenapadlo přemýšlet, jak se zabíjí koza. Ale tak nějak jsem předpokládala, že jí asi někdo podřízne. Možná někde jo, ale ne tak v Mongolsku. Tady mají jiný způsob, o němž tvrdí, že je velmi rychlý a velmi milosrdný. Mistr popravčí rozřízne zvířeti břicho, sáhne rukou do útrob a přetrhne tepnu vedoucí od srdce. Nepochybuji o tom, že smrt je v tomto případě velmi rychlá a možná právě proto opravdu milosrdnější, než při jiném provedení. Nicméně jsem ráda, že jsme dorazili až po této úvodní fázi. Následujícím krokem je odchlupení. Zatímco české prase má pár štětin, koza je zvíře dost chlupaté. Zpařit ji a srst oškrábat by stálo mnohem víc úsilí, než ji jednoduše sežehnout plamenem. Akorát je při tom nesrovnatelně víc smradu. Možná se vám to zdá nechutné, ale kupodivu ve skutečnosti to vypadá přijatelněji, než když se o tom jen píše. Kuchařky mezitím naplnily střeva ochucenou krví a daly vařit vnitřnosti na polévku. Poté Mongolové opálené zvíře naporcovali. To už byla tma, popíjela se vodka, všeobecná zábava se slibně rozjížděla a začalo to více připomínat naši zabíjačku.
Podstatnou součástí chorchoku jsou žhavé kameny. Přítomní odborníci se s nějakým ohříváním v ohni nezdržovali, prostě hromadu šutrů polili benzínem a zapálili. Teprve takto předpřipravené kameny naházeli do kamínek. Část přítomných se mezitím pokoušela vyrobit z veliké bandasky na mléko papinův hrnec, což se jim nakonec podařilo vložením složeného jutového pytle pod víko. Když bylo maso i kameny připraveny, šup s nimi do bandasky. Osolit, okořenit, pořádně protřepat, uzavřít a postavit na kamínka. A pak už zbývalo jen čekat, co z toho bude. Čekání bylo dlouhé, takže se pilo a pilo a pilo. Když vodka došla, okamžitě někdo vytáhl další lahev. Nakonec jsme se dočkali a největší odvážlivci provizorní papiňák otevřeli, přičemž pokličku museli přidržovat kládou, aby neodlétla do oblak a s ní i kozel uvnitř.
Kameny v bandasce teď sehrály další důležitou roli. Všichni jsme dostali po horkém valounu omatlaném od mastného vývaru a čile jsme s ním pohazovali z ručky do ručky, abychom se nespálili. Tím do nás přešla síla ze země (dříve se chorchok nepřipravoval v bandasce, ale v díře v zemi), z vody (jednalo se o říční kameny) i z toho nebohého zvířete. A to byl konec rituálů a začaly hody. Ale pozor na plýtvání! Pokud vám někdo vrazil do ruky kost, museli jste ji do čista ohlodat. Všechno bylo děsně mastné a tučné, úplně ze všeho nejvíc polévka z vnitřností, kterou jsem nedokázala pozřít ani s největším sebezapřením. Ale i ta mastnota má svoje opodstatnění. Nomádi jsou pořád v sedle, vydávají spoustu energie a tak ji potřebují i někde nasbírat. Oproti tomu městští Mongolové už žádná stáda nehoní, ale tučným jídlům pořád dávají přednost. Takže kynou a kynou.
Člověk by snadno mohl získat dojem, že někteří obyvatelé této země jsou barbarští prožraní ožralové. Strkají ruce do živých zvířat, cpou se jejich tukem a lijí do sebe přitom vodku o sto šest. Ale v těch drsných Čingischánových potomcích sídlí i něžná duše. Když jsme se po těch lukulských hodech hřáli u kamínek, postarali se o kulturní vložku a začali zpívat. A fakt to nebyly žádné hospodské odrhovačky stylu "zatracená ještěřice, ta nás mohla kousnout..." nebo "proč ten jetelíček roste u hradu...". Zpívali o matkách, které jsou menší a menší, zatímco jejioch synové rostou a sílí, zpívali o krásné mongolské zemi a kupodivu zpívali melodicky a bylo to moc pěkné.
Obrovský řidič sedící vedle mně mi několikrát medvědím stiskem potřásl pravicí, než mi došla souvislost mezi tímto úkonem a tím, že jsem do něj několikrát lehce kopla špičkou nohy. Matně jsem si vzpomněla na poučku v průvodci: "Pokud jste na někoho šlápli, nebo zavadili o něho nohou, okamžitě mu potřeste rukou." Takže to byl vlastně gentleman. Já do něj kopala a on třásl. Bylo to poučení pro budoucnost - průvodce může uvádět i pravdivé informace, jakkoliv se nám při jejich četbě zdají bizardní a nepravděpodobné. Posléze si tohoto mého souseda odvedla jeho sestra do jurty, protože usoudila, že už má dost. Jeho místo zaujal druhý z řidičů, který se moc snažil se mnou konverzovat a popsat mi krásy Mongolska. Nevím přesně, co mi říkal, ale znělo to asi takhle (simultánní překlad z lámané ruštiny): "V řece ryby. Malinké. Zítra veliké. Takhle. V zimě veliká zima. Mráz. Zvířata umírají. V létě horko, modré nebe. Moje vlast." Vypadal přitom dojatě. Možná to bylo tou vodkou, ale možná taky ne.
Ráno jsme měli k snídani studené zbytky kozla. Ztuhlá mastnota chutná mnohem hůř než teplá, ale mnozí jedli. Ještě jsme dostali výslužku s sebou. Dva dny jsem měla napůl obrané kosti v lednici, než jsem se je odhodlala vyhodit. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v borovém háji a nasbírali náruč klouzků. Uvařila jsem z nich bramboračku. Chutnala mi mnohem víc než kozel. Prostě asi nedokážu tuhle mongolskou lidovou stravu ocenit. Ale každopádně stálo za to, být při tom. Kromě zajímavého zážitku mám na památku i dva žárem zčernalé a mastnotou vyleštěné oblázky, které mi snad dodají dost síly na další neobyčejné zážitky.
|
