Myslela jsem si, že některé věci v životě nebudu potřebovat. Třeba takovou myčku na nádobí. Je to bezpochyby velmi užitečná věc, šetří vodu, čas i ruce, to uznávám. Nakonec - používám ji, protože prostě v tomhle bytě je a má inventární číslo. Ale nemám ji ráda. Zřejmě ji nejsem schopná docenit, zkrátka nejsem člověk vhodný pro myčku na nádobí. Stejně tak jsem byla přesvědčená, že v životě nebudu využívat lidi určitých profesí, třeba zahradníka, služku ...nebo chůvu pro svoje děti. A vida, už ji mám. Věřím, že jsem ji vybrala správně. Je to hodná, zodpovědná a spolehlivá paní a přesto se stále nemůžu zbavit pocitu, že s ní nikdy nebudu spokojená. Protože já prostě nejsem ten správný člověk pro chůvu.
Dávno před tím, než jsme odletěli do Mongolska, přišel můj muž domů s návrhem. Bylo by prý výhodou, kdybych také v Ulánbátaru pracovala pro stejného zaměstnavatele. Řekl to tak, že jsem získala pocit, jakoby to pro něj byla vlastně jedna z podmínek získání místa. Proto jsem jako vzorná manželka, odhodlaná provázet svého muže třeba do pekel, souhlasila, ale s jedinou podmínkou - chci pracovat jen na poloviční úvazek. Nedokázala a dodnes se nedokážu srovnat s faktem, že by moje děti trávily většinu času s cizím člověkem, ať je to učitelka ze školky nebo chůva. Užívám si každé společně strávené chvíle, a i přes své občasné hysterické záchvaty a touhu zabalit je do úhledného balíku a poslat spěšně do Burkina-Faso, je nerada opouštím.
Od té chvíle uplynula řada měsíců. Při vyplňování různých přijímacích formulářů, získávání rozličných dokladů a plnění nutných kvalifikačních předpokladů jsem se muže několikrát dotazovala, zda opravdu bude ten zkrácený úvazek možný. Odpovědi přicházely s neúprosnou mužskou logikou: "To se vyřeší až na místě," nebo: "Jó, to víš že jo, to záleží na dohodě se šéfem," případně lehce netrpělivé: "Já mám tolik starostí a ty se ptáš na takový pitomosti!." V podobném duchu se naše komunikace na toto téma nesla ještě nějakou dobu po příjezdu do Ulánbátaru. A pak najednou přišla změna. "Já myslím, že budeš moct pracovat klidně na plnej úvazek a k dětem si odbíhat," řekl jednoho dne (pracoviště je totiž ve stejné budově jako byt). Oponovala jsem pracovní dobou od devíti do šesti, což by znamenalo, že ráno připravím snídani, políbím děti na rozloučenou a pak následuje až večeře a pohádka na dobrou noc. Zmínila jsem i skutečnost, že moje spolupracovnice budou jistě ohromně nadšeny, když si budu "odbíhat" k dětem a nakonec jsem mu už asi posté opakovala, že plný úvazek ani náhodou. Buď poloviční, nebo nic. Zareagoval...no jako chlap. Prý si pořád něco vymýšlím a nevím, co vlastně chci. Nicméně rodná organizace po pár dnech vyslala neoficiální signál, že i přes neobvyklost mého požadavku by to možná šlo. Takže jsem musela udělat to, co jsem nikdy nechtěla. Najít klukům chůvu.
Jenže, jak se shání chůva v Mongolsku? Potažmo když tu nikoho neznáte, času není nazbyt a cokoliv, na co narazíte, je pouze v mongolštině? Všechny standardní metody, které bych využila doma, byly v Uánbátaru na nic. V tu chvíli ovšem zasáhla prozřetelnost v podobě kamarádky Lucky, o jejíchž nevšedních schopnostech jsem už psala. Při jedné z návštěv dětského hřiště v diplomatickém obytném komplexu získala seznam ověřených a doporučených "babysitters" s jejich telefonními čísly i údajnou znalostí cizích jazyků. Mé nadšení zprvu neznalo mezí. Lehce však ochladlo už po prvním prostudování papíru. Když jsem vyškrtala všechny chůvy, které měly u jména uvedenu jen základní znalost angličtiny nebo sice výbornou znalost, ale zato japonštiny či korejštiny, které bydlely na opačné straně města nebo jim bylo více než 59 let, moc na výběr nezbylo. Počet možných dívek se ještě zúžil poté, co jsem po několika pokusech dovolat se jim zjistila, že seznam zřejmě docela dlouho nikdo neaktualizoval.
Pak zaúřadoval generál a dodal mi první adeptku na chůvu "mimo seznam". Degi hovořila rusky. Tedy možná hovořila rusky, ale naše komunikace vázla i na tom, že já se tento jazyk učila před 20 lety ve škole a prostě jsem úplně všechno zapomněla. Takže jsme spolu komunikovaly přes nějakou příbuznou "na telefonu", která kdysi studovala v Čechách a ovládala naši mateřštinu. Degi to s dětmi uměla, byla mladičká, veselá, bezprostřední, jen se s ní nějak dohodnout. Jelikož je v mé povaze představovat si vždy to nejhorší, už jsem v duchu viděla situaci, kdy se jedno z dětí zavře do pračky, dostane náhle horečku, nebo si strčí do nosu fazoli a Degi bude nejprve shánět telefonicky sestru či koho, aby mi to přeložila. Jinde problém opravdu nebyl, Vašíkovi se líbila a hned po první hodině, kterou s ní strávili kluci sami, se tázal: "A bude tu teta s námi bydlet?" To mě zas až tak nepřekvapilo, neboť Vašíkovi se líbí každá Mongolka, zatímco Jírovi žádná. Ten ještě stále preferuje ve všem maminku.
Degi si později "vzala" ke svým klukům Lucka, která je v ruštině kovanější a skutečně se spolu jakš-takš dohovoří. Jediný problém, který zaznamenala, byl zapříčiněn typicky mongolským vnímáním času a povinnosti. Prvních několik týdnů, kdykoliv jsme se domluvily třeba na společných nákupech, mi pravidelně volávala půl hodiny po domluvené schůzce s tím, že chůva ještě nedorazila. Pro Degi byl totiž problém vyhrabat se z postele před devátou a absolutně nechápala, proč je na ni Lucka naštvaná. Na výtky a otázku, proč k čertu zase dorazila s hodinovým zpožděním, odpovídala s dotčeně-udiveným výrazem, naprosto nechápajíc, co se po ní chce: "Ja spála." Následovalo několik dní, kdy pro změnu přicházela i o hodinu a půl dříve. V současnosti obvykle dochází na čas, občas přijde dříve, někdy zazvoní u dveří nečekána nezvána, sem-tam přivede někoho dalšího. Nebýt těchto překvapení, tak je s ní Lucka snad i docel spokojená. |
