Pokud by vás zajímalo, proč prchám spolu se svým starším synkem, prozradím vám to. Vašík totiž chodí už tři týdny do školky. Vyjdeme z brány, projdeme kolem japonské ambasády, zahneme doprava do blátivé uličky, mineme budovu mongolského červeného kříže, vyhneme se plechovým bednám s odpadky, zahneme doleva kolem obrovského kontejneru a jsme u školky s poetickým názvem "Nový domov, předškolní tréninkové centrum". Sídlí v přízemí moderního paneláku a hned vedle je malé hřiště s několika klouzačkami. Na ty jsem Vašíka nalákala, když jsem ho přesvědčovala, jaké že je školka pro něj terno. Můj tříleťák totiž zprvu rozhodně nebyl z japonské učitelky jménem Kimiko, hovořící na něj lámanou angličtinou, nadšen. Po pár dnech pláče při loučení se jeho projev nesouhlasu s každodenní rutinou ustálil na pravidelném ranním sdělení: "Maminko, já ale nechci chodit do školky." Kimiko ale evidentně už vzal na milost. Když jsem jednou skončila v práci a s jazykem na vestě se hnala zkratkou ke školce, abych byla u toho svého nebožátka co nejdříve, našla jsem ho výskajícího radostí a klouzajícího se spolu s učitelkou na klouzačce. Jelikož je Japonka jen o něco větší než Vašík, vešli se oba vedle sebe.
Jen si nejsem jistá, jaký jazyk se to vlastně ve školce naučí. Nějaké základy zřejmě už získal. "Když chci jít na záchod, musím říct učitelce 'pí pí' maminko," sdělil mi onehdy. Jindy si cestou domů brouká "hepy blzdej tu jů", nebo mi oznámí, že už měli obuté botičky, když jim učitelka řekla, že dneska "nou ven." Jíra dává stále přednost mongolštině, přestože Sára na něj mluví anglicky. Jeho "balůn týš" a "zůn týš" (doprava, doleva) nemá chybu a pokud přidá "bajlá" a "dzá bajštá" (děkuji, tak nashledanou), dojímá Mongoly k slzám.
Když jsem nastoupila do zaměstnání, těšila jsem se na okamžik, kdy se oba kluci smíří se svým osudem. Kdy mi Jíra dá pusu na rozloučenou, řekně "pápá" a odvede si Sáru do dětského pokoje. Kdy mi Vašík poví, že se mu ve školce líbí a v jednu hodinu odmítne jít se mnou domů, protože bude ještě chtít zůstat s kamarády. Zřejmě jsem byla dost naivní a na tuhle chvíli si ještě počkám. Ale snad jednou dorazí, stejně jako přesvědčení, že jsou moje děti v dobrých rukou a není důvod se nijak znepokojovat. Protože zatím mám z toho všeho spíš smíšené pocity a ačkoliv se mi v práci líbí, nejsem schopná si dobu strávenou bez řevu, hádek, rvaček, ale taky úsměvů, pusinek a věčného "proč?" patřičně užít. Takže stále doufám a těším se na okamžik, kdy si na to, že jejich máma každé ráno odchází, zvyknou nejen oni, ale taky já. |
