Byli jsme připraveni jet dál, ale průvodkyně měla zřejmě trochu jiné plány. Vehementně se nás snažila přesvědčit, že jsme velmi šťastní lidé, jelikož jsme vůbec něco viděli. A že s největší pravděpodobností už nic dalšího neuvidíme, protože v tuhle hodinu šplhají koně vysoko do kopců a na oči návštěvníkům slézají zas až po večerníčku. No ale přeci kvůli tomu jsme se sem netrmáceli dvě hodiny po neexistující dálnici! Naštěstí jsme s sebou měli jednoho okouzlujícího muže s vrozeným šarmem. Můj manžel celkem rychle a snadno přesvědčil slečnu, že nás tachi vlastně ani moc nezajímají, ale rozhodně si chceme prohlédnout krajinu. Ještěže dívka nerozuměla Vašíkovi, který se právě probudil a vehementně se dožadoval koní. Takže jsme jeli dál a na jednom pěkném místečku si udělali malý piknik s koláčem. Ten zřejmě průvodkyni chutnal natolik, že nám za odměnu našla ještě jednoho tachi. Bohužel se pásl ještě na vzdálenějším hřebeni, než jeho předchůdci. Navíc foukal nepříjemný studený vítr. Jíra chtěl neustále "do náuče" a Vašík toužil lovit kobylky, které tu nebyly. Takže jsme si odsouhlasili návrat.
Jenže když jsme dorazili na rozcestí, řekli jsme si "co kdyby..." a zkusili ještě jednu odbočku. Vysloužili jsme si další trpasličí tečku na vzdáleném úbočí. Teď už nadobro smířeni s faktem, že tachi asi opravdu dneska nespatříme, jsme obrátili vozidlo, když se v dálce za námi objevil oblak prachu - další auto. Naše průvodkyně požádala, zda bychom na něj mohli počkat. Nu proč ne. Jenže automobil nás nedojel, ale zastavil asi 50 metrů za námi a pasažéři z něj podezřele pomalu vylezli ven. Vystoupili jsme také a popošli za kopeček, který nám do té chvíle zakrýval výhled. A byli tam. Svalnatý hřebec stál v popředí jako socha a mapoval situaci. Zbytek stádečka čekal o kousek výš na jeho rozhodnutí. Trvalo to několik minut, během nichž jsem se snažila vychutnat tu sílu okamžiku. Jenže mé tiché rozjímání rušil Jíra, který mi seděl za krkem a zcela v rozporu s situací mě tahal za uši a hulákal, že chce do auta. Vašíkovo "Maminkóó, a proč to auto zastavilo? A proč ta paní mluví mongolsky? A kdy už pojedeme?" taky zrovna nezapadalo do mého momentálního rozpoložení. Musela jsem odpovídat a nemohla jsem se soustředit.
A pak se hřebec rozhodl a pomalým klusem se rozběhl. Tři příslušnice jeho harému a jeden potomek ho poslušně následovali. Všichni překlusali cestu a pomalu mizeli v dálce. Byli to ti samí hnědo-bílí koníci, které jsem v zoologické zahradě přehlížela, a přeci to bylo tak jiné. Ta země jim patřila tisíce let. Ačkoliv byli téměř vyhubeni a s jejich genetickým kódem hrají lidé šachy, přesto, že řada z nich se narodila a vyrostla v úpllně jiných zemích, tak tady jsou pořád doma a na první pohled to na nich poznáte. Jsou jako šlechtici, kterým sebrali zámky, polnosti a šperky, nutili je po léta lepit pytlíky a oni přesto neztratili nadhled a noblesu modré krve. A když se pak časy obrátily, vpluli do svých starých papučí s nezaměnitelnou grácií, jako by z nich nikdy nebyli vylezli.
Tachi nejsou jediná divoce žijící zvířata, která už jsme měli tu čest pozorovat. Obloha tu patří orlům. Obrátíme-li zrak k nebesům, téměř pokaždé tam nějaký král oblohy majestátně krouží. Tedy samozřejmě ne ve městě, i když i tady se občas orli objeví. Našeho prvního jsme potkali asi týden po příjezdu, kdy jsme se vydali na Zajsan. To je tradiční místo Ulánbátarských pro nedělní výlet. Vlastně ani nevím, zda se Zajsan jmenuje ten kopec nebo památník, co na něm stojí. I když ono se snad nedá ani mluvit o památníku...je to jedna z megalomanských socialistických sovětských strojek, co jich je pořád po světě ještě dost. Prostě něco betonového, vysokého, ohavného, co má podobně dlouhý poločas rozpadu jako PET lahve nebo jednorázové plenky. K tomuto pokladu kultury vede mnoho schodů, které začínají jak jinak než u betonového podstavce, na němž stojí jak jinak než sovětský tank-osvoboditel. Výletníci si koupí zdejší variantu párku v rohlíku (což je párek v těstu na špejli) a mohou začít šplhat vzhůru. Cestou si mohou koupit pohled, známky, limonádu nebo obrázek, případně si zaházet tenisákem na pyramidu plechovek, ale pro ty pravé fajnšmekry je zde připraven nefalšovaný živý orel.
Sedí melancholicky na betonové zídce, oči přikryté koženou "čepičkou" a těžko říct, o čem rozjímá. Jakmile se najde zájemce o neopakovatelný zážitek držet v ruce krále nebes, putuje pták na jeho ruku navlečenou v pevné rukavici. A tehdy přijde světlý okamžik v dravcově kariéře baviče davů. Na Zajsanu fouká. Tedy fouká všude, ale Zajsan je kopec, takže tu fouká ještě mnohem víc. A tak orel roztáhne křídla a nabere do nich vítr. Zatímco člověk pod ním se kymácí, snaží se přitom tvářit do objektivu jako že "brnkačka" a okolostojící čumilové obdivně hučí, obrovský pták si zřejmě představuje, že skutečně letí. Až do chvíle, než ho opět posadí na zídku.
Na závěr jsem si nechala ještě jedno setkání s mongolskou zvířenou. Celkem pravidelně jezdíme o víkendu opékat buřtíky do blízkého březového háje.  Je tam krásně, zvlášť teď na podzim. Poblíž se nachází jakési obřadní místo, což dodává celému okolí trochu toho magického kouzla. Když jsme docela nedávno v podvečer uhasili ohýnek a chystali se odjet domů, všimli jsme si dvou zvířat postávajících asi 20 metrů od auta. První, co nás napadlo, bylo: "Ježíšmarjá, vlci!!!"  Věděli jsme, že vlci se s počátkem zimy stahují blízko k městu, ale věděli jsme také, že všude běhá plno toulavých psů. Tihle dva se ani nehnuli a pozorovali nás, zatímco my jsme se taky ani nehnuli a pozorovali je. Po pár minutách se rozdělili a odběhli každý opačným směrem. Předtím jsem vlka viděla jenom v ZOO a podobně jako kůň Przewalského mě neuchvátil zdaleka tolik jako tygři sibiřští. Takže doteď netuším, jestli jsme opravdu viděli vlky, nebo jen psy. Možná, že to byli kříženci obého. Ale přála bych si, aby to byli vlci. Protože setkat se s vlkem, znamená v Mongolsku velké štěstí (i když nechápu proč, podle mě to pastevci, kterým tyhle milé šelmy probírají stáda, vidí docela jinak...) a velké štěstí není nikdy na škodu. |
