Každý si ji představuje jinak. Někdo touží po klidu, romantických západech slunce a skleničce vína ve dvou. Jiný dává přednost divoké akci, adrenalinovým sportům a vzrušení. Ideální dovolená v Mongolsku spojuje obé, tedy za předpokladu, že ji přežijete.
Samozřejmě přeháním. Ale určitá specifika tahle dovolená má, to teda jo. Tak například auto. Už jsem se zmiňovala, že pokud toužíte po divočině, terénní vozidlo je nezbytností. Ideální by bylo mít auto spolehlivé, v perfektním technickém stavu a se dvěma rezervními pneumatikami. Ona totiž taková díra v kole není žádná sranda, pokud jste uprostřed ničeho a nejbližší civilizací je 30 kilometrů vzdálená jurta. Pokud se stane ještě něco horšího, jste už v pěkné bryndě. A tady narážíme na první mongolský automotoparadox. Ačkoliv každý muž starší patnácti let se tváří jako vrchní automechanik u Fordů, najít tu někoho, kdo opravdu dokáže vůz opravit, je téměř nemožné. Dáte-li vůz do servisu, nikdy netušíte, v jakém stavu vám ho vrátí. Naopak na "zlaté mongolské ručičky" můžete narazit ve chvíli a na místě, kde je vůbec neočekáváte.
Ale abych přešla k tématu. Dostali jsme možnost strávit týden ve srubu, který vlastní naše kolegyně Alena s manželem. Její příběh je pohádkou o slovenské dívce, která se zamiluje do švarného Mongola, následuje ho do jeho vlasti, povije mu krásnou a chytrou dceru a i po letech jsou stále šťastni. Mají srub v divočině, krávy, smysl pro humor, psa a oplývají nezdolným optimismem. A nutno říci, že Enkh, ač Mongol tělem i duší, zvládá slovenštinu a zvlášť některé peprnější výrazy neobyčejně bravurně.
Zkrátka, když hladina stresových hormonů přesáhla u mého muže únosnou míru a začal se chovat trochu vykolejeně, vyrazili jsme ho léčit do lůna přírody. Srub leží asi 400 km severovýchodně od hlavního města, přičemž přibližně 250 km se jede po asfaltce a zbytek terénem. Řeknu-li terénem, myslím tím, že buď musíte mít GPS nebo průvodce, poněvadž jinak nemáte šanci trefit správnou polohu cíle ani omylem. Takže bylo domluveno, že Enkh na nás v sobotu po obědě bude čekat na konci silnice u motorestu a pojedeme dál společně. Čímž narážím na pravidlo dvou aut, o němž jsem se ještě nezmínila. Pokud míříte do neznáma, není příliš bezpečné jezdit o samotě. Druhý vůz může dojet pro potřebnou součástku, pro pomoc případně dovézt vás do bezpečí. Naštěstí dostala Alena ten bezvadný nápad, že svého muže překvapí a vypravila se na sobotní výlet s námi. Aby jí nebylo smutno, přibalila do svého auta i psa (irského setra Čapa), Majora a nového kolegu Macha ("kde máš Šebestovou, strejdo?" zeptal se kdo jiný, než Vašík). Lidským pasažérům ovšem zatajila, že její mongolský čtyřnohý přítel je zvyklý cestovat pouze při otevřeném okénku, což je osvěžující v létě, ale dost nepříjemné při pěti stupních pod nulou. A tak se oba muži celých šest hodin, které nám trvala cesta k motorestu, choulili do svých svršků a dýchali si do prokřehlých dlaní, zatímco Čapo s typicky setřím úsměvem a vyplazeným jazykem vystrkoval hlavu z okénka a cestu si viditelně užíval.
Na místo srazu jsme dozazili krátce po poledni, dali si oběd (nic moc...) a čekali. A teď odbočím. Určitě znáte pojem "turecký záchod." Mongolský záchod ve venkovském motorestu je jeho pokrevním bratrem, ovšem z tak trochu bezdomovecké rodiny. V motorestu WC neměli. Jediné, co meli, byly tři z prken sbité budky asi 20 metrů od budovy. V každé se na zemi nacházela dvě rovnoběžná prkna, mezi nimiž byla asi 20 centimetrů široká díra do hlubin pekelných. Což o to, hygieničtější toaletu nenajdete, neb pokud nechcete, nemusíte se opravdu ničeho dotknout žádnou částí těla. Nejsem si jistá, jak to řeší opilci v noci...Nalezla jsem však mnohem podstatnější nedostatek - ony kadibudky postrádaly dveře. A mě potkaly jisté nepříjemné zažívací trable, takže záchod jsem opravdu potřebovala. Vybrala jsem si prostřední boudu. První, kdo mě vyrušil, byly dvě babky, které ke mně přátelsky nakoukly a každá se začla věnovat svým potřebám v krajních toaletách. Ovšem při mé druhé návštěvě onoho místa se s velikým halasem začalo přibližovat několik Mongolů. Tehdy jsem vytvořila rekord v natahování kalhot, odvlečení muže a dětí od jídelního stolu, naskákání do auta a úprku do stepi, kde jsem za hromadou kamení teprve našla kýžený klid.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsme stále čekali a Enkh nikde. Pak "odbila pátá", po ní šestá a stále nic. Alena na venek zachovávala stoický klid, ale ani představovat si nechci, jak nervózní musela být, protože stát se mohlo cokoliv. Nakonec padlo rozhodnutí, že v motorestu přespíme a ráno se vrátí Major s Machem a psem Aleniným autem do Ulánbátaru a my naložíme Alenu jako navigátora a zkusíme najít srub a snad i Enkha sami. Co napsat k noci? Snad že pokoje vypadaly o něco lépe než kadibudky.  Kolem 23 hodiny se dokonce obsluze podařilo najít i klíč od dveří. Záchody jsem díkybohu v noci nepotřebovala a kluci byli nadšení z toho, že v ubytovacím zařízení nebylo ani jedno umyvadlo, takže se nemuseli mýt a čistit si zuby. Náš pokoj měl okna do dvora, ale zbytek výpravy bydlel na druhé straně chodbičky a tak si celou noc užívali roztodivných zvuků doprovázejících jistá konání místních ožralů. Ráno vypadali všichni mnohem unaveněji než předchozí večer.
Po dětském ranním kakau, které jsem schopna připravit v podstatě v jakýchkoliv podmínkách, se skupina rozdělila a vyjeli jsme. Dva muži a pes směrem na Ulánbátar (se zavřenými okénky, za což se Čapo pomstil tím, že spustil panu Machovi pořádnou alergii na psí srst) a my s Alenou do stepi. Nálada vládla v automobilu vcelku veselá až do chvíle, kdy na pravé zadní straně podvozku začalo něco drhnout. Ano, prasklé kolo. Zatímco David nasazoval naši jedinou rezervu, šli jsme se my ostatní projít do mrazivé stepi za neustálého zvukového doprovodu: "A kdy už pojedeme na ten dlouhý výlet? A kde je strejda Enkh? A jak je to ještě daleko? Strejda Enkh je asi v nemocnici." Po poslední větě Alena téměř nepostřehnutelně zbělela....Manžel doopravoval a jelo se dál. |
