Čekala na nás ještě poslední výspa civilizace, asi 50km vzdálený Omnodelger, kde, jak jsme doufali, snad bude nějaký autoservis a duši nám opraví. Pořád jsme ještě hleděli do budoucnosti optimisticky, ale po nějakých deseti kilometrech se ozval podezřelý zvuk tentokrát na pravé přední straně podvozku. Ne, nebylo to prasklé kolo, ale brzdy. Ovšem kde konkrétně je problém, na to David při zběžné kontrole nepřišel.
Pomalu jsme dojeli do Omnodelgeru a po pár dotazech u domorodců i k místní autoopravně. Servis v mongolském pojetí je monumentální asi jako trafika. Ačkoli nápis překrývající půlku boudičky inzeroval dvacetičtyřhodinovou pohotovost, čekali jsme na mistra asi hodinu. Mezitím manžel zjistil, co je s našimi brzdami. Vylezl zpod vozidla s obrovským dohladka obroušeným šroubem. Brzdy jsou připevněny pouze dvěma takovými exempláři a neexistovalo, abychom do divočiny cestovali jen s polovičním upevněním. Servisman po svém příjezdu celkem bez problémů spravil defekt na kole, ale na stržený závit jen krčil rameny. Byli jsme celkem v loji. Jali jsme se brázdit městečko a shánět šroub za neutuchajících Václavových dotazů ala "kdy už pojedeme na ten dlouhý výlet". I tentokrát jsme měli štěstí v podobě dvou místních chasníků, kteří kdovíproč přechovávali na korbě svého vozu hromadu různých šroubů. Ochotně se zasunuli pod naše vozidlo a všechny, které připadaly v úvahu, vyzkoušeli. Zdá se to neuvěřitelné, ale jeden jediný z té hromady padnul do našich brzd. S opraveným kolem na střeše a funkčními brzdami jsme tak mohli jet dál.
Bylo odpoledne a cesta před námi daleká. Měli jsme projet asi třemi širokými údolími. To zní celkem jednoduše, ale v té spleti kopečků a vyjetých kolejí není snadné najít správnou cestu. Občas Alena poznala nějaký orientační bod, což jsme vždy oslavili mohutným jásotem. Alespoň v duchu, protože radovat nahlas jsme se neodvážili. Někdy bylo třeba přeptat se domorodců a Alena zvládala debatu s bravurou opravdové dámy i přes to, že její partneři třeba zrovna stahovali a porcovali krávu. Vpodvečer jsme dojeli k obrovskému ovó. Ovó, toť posvátná hromada kamení, z níž ční tyč nebo tyče obalené cáry modré látky. Místo, kde ovó vznikne, určuje láma. Je to opravdu místo svaté a podle toho je třeba se chovat. Ovó se obchází (případně objíždí na koni) vždy zleva a třikrát. Po dokončení tohoto úkonu se na hromadu přidá nějaký dar pro dobré duchy. Mohou to být peníze, ale také sušenka či lahev od vodky. Pokud je jedna vaše kapsa prázdná a druhá vysypaná, stačí přihodit nějaký ten balvánek. Poctivě jsme ovó obcupitali, podarovali duchy a předložili jim svou prosbu: "Ať nás už nepotká žádný další průšvih..."
V posledním úseku cesty jsme se několikrát ztratili, neboť Alena se ve změti cest krapet zamotala. Pomalu se šeřilo a já viděla, jak na Davida padá nervozita při představě noci, kterou strávíme v automobilu s nastartovaným motorem, abychom neumrzli. Ale jeho obavy se nenaplnily. V okamžiku, kdy jsme zahlédli dřevěné stavení a Alena potvrdila, že jsme u cíle, nám všem spadl takový kámen ze srdce, že to možná vyvolalo nějaké drobné tsunami v Tichomoří. Enkh doma nebyl, ani jeho tmavozelená toyota, po které jsme celou cestu pátrali. Ale vrata byla otevřená, neklamný znak toho, že nebude daleko. V sousední jurtě nám ochotně prozradili, kam odjel na večeři. Zatímco Alena si konečně mohla volně oddechnout, protože její muž byl živ a zdráv, Enkh se tvářil velmi překvapeně, protože nás čekal až v pondělí. Prostě komunikační šum...Ale pro nás už bylo vše zlé zapomenuto a byli jsme připraveni si tu dovolenou, která právě začínala, pořádně užít.
Na čas opustíme adrenalinovou část (ale ještě se k ní vrátíme, nebojte) a budeme se věnovat té romantice. Zavřete oči a představujte si. Srub ve stepi, nedaleko zasněžené kopce, křišťálově čistá řeka a samozřejmě les. Místo elektřiny svíčky a mobilní telefon ukazuje tak leda přesný čas. Nikde ani živáčka, vynechám-li obyvatele vedlejší jurty, kteří mi sice trochu kazí tu představu absolutní samoty v lůně přírody, ale jinak jsou sousedé pro osamělého chalupníka jen požehnáním. Ráno vás vzbudí slunce, vysílající do oken paprsky, které vás šimrají pod nosem. Přihodíte do kamen modřínové polínko a oheň začne přívětivě praskat. Vyjdete na zápraží, do nosu vás uhodí mrazivý vzduch, od úst jde pára. Ale zimu nevnímáte, neboť se nemůžete vynadívat na naprosto bezkonkurenční východ slunce nad stepí. Na zahradě se pase stádo krav, je slyšet chroupání, jak přežvýkavci zpracovávají zmrzlou trávu. Voda na kamnech vře, vracíte se do tepla, abyste si zalili čaj. Vodu na něj jste si předchozí den donesli z řeky, která je tak čistá, že se z ní dá i pít. Na domácí chléb si namažete stoprocentní domácí zakysanou smetanu a cítíte se prostě blaženě...
Tak, stop, klapka a vracíme se do reálného světa. Ráno ještě před východem slunce vás vzbudí kňourání dětí: "Maminko, už je ráno. Rozsviť, vstáváme." Zapálíte svíčku, přičemž zakopnete o hlavu rodiny spící na podlaze na karimatkácjh (do postele se už nevejde). Přihodíte do kamen modřínové polínko a zabodáte si do rukou tisíc ostrých jehliček jak ze skelné vaty. Na plynovém vařiči ohřejete mléko na kakao a posléze distribuujete otravům flašky. Navléknete na sebe bundu a zamíříte přes celý pozemek ke kadibudce. Venku se pase stádo krav a slunce právě vychází. Na chvíli se zasníte...je to vážně nádhera. Ovšem do reality vás vrátí řev za vašimi zády: "Maminkóó kde jsííí!, Do náruče!" Doufáte, že vám na záchodovém prkénku nepřimrzne zadek. Zalijete čaj (opravdu vodou z řeky, nicméně pro děti máte s sebou barel s prověřenou pitnou) a dáte si k snídani domácí chléb s pravou domácí zakysanou smetanou (ano, zde se představa a skutečnost shoduje). Pošlete manžela a děti k řece pro vodu a sama se snažíte střídavě na kamnech a na vařiči připravit oběd. V mezičase si u stolu čtete tři měsíce staré české časopisy. |