Šťastné a veselé!! Tak nějak by se dalo přeložit tohle přání, kterým nás v Mongolsku častovali všichni, kdož se stejně jako my učili ve škole povinně ruštinu. Ačkoliv jsou Mongolové budhisté, v Ulánbátaru se vánoce slaví. Pravda, po vzoru bývalého velkého bratra až na konci roku, ale nechybí stromeček ani dárky. Jen netuším, kdo je vlastně nosí, zda Děda Mráz nebo Santa Klaus. Ježíšek to teda není určitě. Ten letos letěl ty tisíce kilometrů jen kvůli dvěma rodinám, kde na něj čekalo čtvero zářících oček.
Někdy v listopadu jsem přišla na to, že mi schází takový ten vánoční ruch, barevné koule, stříbrné a zlaté řetězy ve výlohách obchodů a všudypřítomné koledy. Chyběly mi předvánoční trhy se svařákem, punčem, praženými kaštany a perníčky. Ač je to neuvěřitelné, postrádala jsem dokonce ty "sváteční" reklamy. Toužila jsem přesně po tom, na co jsem v Česku tolik nadávala: "Sakra proč musí začít otravovat s Vánoci už začátkem října! Do 24. prosince mě přejde veškerá vánoční nálada." Jenže bez těch "doprovodných šaškáren" se u mě jaksi vánoční nálada odmítala dostavit úplně. Fakt jsem se snažila. Pekli jsme s klukama cukroví. I nějaký ten adventní kalendář jsem pro ně vyrobila. Přes naprostou absenci živých jehličnatých větví jsem vytvořila dva věnce z pytloviny, abych nastolila v naší domácnosti tu správnou vánoční atmosféru. A nic.
Počasí mi přitom docela hrálo do noty. Koncem listopadu napadlo trochu sněhu a to v mongolské zimě znamená, že vydrží do jara. Ani v těch nejrůžovějších představách totiž nelze očekávat, že by rtuť teploměru stoupla nad pět pod nulou. Zima tu začíná někdy v říjnu a trvá do půli května. V lednu a únoru se teplota běžně propadá na minus 30 stupňů. Ve městě se vyrojí kluziště a po ledových plochách se prohánějí na bruslích děti i dospělí. Na zamrzlé řece zase pro změnu "bruslí" auta a muži v tradičních zimních délech a vysokých mongolských botách hrají podivnou hru vzdáleně připomínající curling.
Slunce sice září, ale donutit sebe a děti jít ven je úkol nadlidský. Nejprve je půlhodinu rvu do punčocháčů, svetrů, šál, čepic a kombinéz, takže ze se ze mě leje pot. Kluci mi to ani přinejmenším neusnadňují, svíjejí se jak dešťovky a hulákají jak útočící Komančové. Během prvních tří minut na mrazivém ulanbátarském vzduchu, prosyceném uhelným kouřem z komínů jurt a 
smogem z aut a elektráren, začnou kňourat, že je štípe nos a tvářičky. Donutím je alespoň obejít barák. V polovině cesty začne Jíra kňučet, že chce "do náuče". Vašík se pokouší ulomit rampouch a v rukavicích mu to nejde, takže se vzteká. Po 15 minutách už kvílí oba. Téměř v poklusu doběhneme k domovním dveřím, kde musím vysvětlit staršímu synovi, že rampouch opravdu nemůže vzít do bytu a mladšímu, že do schodů ho rozhodně neponesu. Za půl hodiny jsme opět doma. Následující dva dny mě "na procházku" nikdo nedostane.
Ale zpět k Vánocům. V sobotu 22. prosince jsme se vrátili z dovolené přímo do největší nákupní horečky ulánbátarských. Obchody už konečně byly vánočně nazdobené, ačkoliv k naší předštědrovečerní romantice měly ty tisíce třpytivých nitek visících ze stropů a prodavačky v červených čepičkách hodně daleko. Ale abych pořád jen nekritizovala, někde stály i docela pěkně ozdobené vánoční stromky, samozřejmě umělé. U plastikové, lehce ojíněné borovice, jsme skončili i my. Koupit živý strom nelze a uříznout ho v lese? Nejen, že je to trestné, ale když už se těm pár jehličnatým chuděrám podařilo kolem hlavního města vyrůst a přežít několik zim, použít je jako vánoční výzdobu by mohl jen barbar. Kapr sice problém nebyl, ale poté, co jsme strávili dopoledne po nákupech, respektive ve frontách, se mi do kuchání ryby rozhodně nechtělo a zvolila jsem ověřené filety. V hlavě se mi honily obrázky ulic s káděmi plnými mrskajících se kaprů a ohradami zelených voňavých jedlí, boroviček a smrčků...ach, kdeže ty loňské sněhy jsou.
Abychom děti neobírali o ty pravé české tradice, vydali jsme se s Lucčinou rodinou do lesa ozdobt stromek pro zvířátka, přestože teploměr ukazoval 15 stupňů pod bodem mrazu. Tak trochu jsme téhle akci toužily dát i mongolský duchovní rozměr, tak jsme s Luckou vybraly smrček v jakési posvátné ohradě obtočené modrými fábory, v jejímž středu stojí malý oltářík na vonné oběti. Zatímco jsme skřehlými prsty vázaly perníčky a slaninu na větve a na zem chystaly hostinu z mrkví, zelí a jablek, naše starší dítka se rvala o větve a mladší kňourala a chtěla se chovat. Co se tedy předávání tradic týče, dokonale jsme pohořely.
