V prvních Střípcích mě Kimmy pobídla, abych psala o lidech. Poctivě jsem se nad tímhle tématem zamyslela. Vyrážela jsem do ulic, na nákupy, do restaurací a na výlety. Všude jsem pozorovala obyvatele téhle zvláštní vyprahlé země a hlavně tohoto prašného a živého hlavního města a snažila se dopátrat podstaty mongolské duše a vytvořit nějaký trefný instantní popis průměrného domorodce. Pominu-li důležitý fakt, že dva měsíce pobytu jsou žalostně málo na vytvoření jakéhokoliv závěru, zjistila jsem navíc, že nemůžu být nikdy objektivní. Jeden fakt je totiž neoddiskutovatelný - Mongolové milují děti. A moji blonďatí modroocí ďáblíci jsou pro ně nepřehlédnutelnou atrakcí.
Když cestuje cizinec do Prahy, známí, kteří tam už byli, ho nejspíš varují: "Pozor, taxikáři kradou a číšníci podváděj, ale maj tam hezký holky a dobrý pivo." Dřív také bylo takovým obecným a veskrze pozitivnějším hodnocením "Co Čech, to muzikant". Podobné to bylo s námi, když jsme se chystali na cestu. Kdokoliv věděl něco o Mongolsku, považoval za důležité mi sdělit, že Mongolové mají rádi děti. Když vám totéž řekne několik na sobě nezávislých lidí, bude na tom nejspíš alespoň zrnko pravdy. Mně se zatím podařilo potvrdit skutečnost, že Mongolové mají rozhodně slabost pro moje děti.
Když se vydám někam s kočárem, obvykle do něj vhodím oba kluky. Jinak hrozí konflikt, protože Jíra dospěl do stádia, kdy jakoukoliv bratrovu činnost považuje prostě za boží a hodnou následování. Pokud toho ale hodlám využít, rozhodne se dělat naprostý opak.Vašek pro změnu přišel na to, že mě děsně rozčiluje, když napodobuje Jirkovo miminkovské chování. Jedinkrát jsem se pokusila pravidlo o "královském dělení" porušit. Byl dětský den, tady v Mongolsku obrovská sláva a my jsme se šli podívat na Suchbátarovo náměstí. Představte si obrovskou plochu a na ní stovky lidí, slavnostně načinčaných dětí a desítky stánků s občerstvením a suvenýry. Uprostřed davu se prodírá matka s kočárem a dvěma dětmi. Starší chlapec se snaží po hlavě vecpat do kočáru a tuto činnost doprovází uširvoucím řevem: "Mamííííí, hajinkááááát!!!" Matka se naopak snaží do vozítka narvat mladšího chlapce, který ale trvá na tom, že se poveze vzadu na tyči a vřeští: "Néééé, neci, nééécíííí!" Dav se rozestupuje a tvoří kolem scény kruh. Řeknu vám, byla jsem zpocená až na zadku a lidé nás prostě jen pozorovali, usmívali se a zřejmě čekali, až zkolabuju, nebo oba kluky seřežu. Podařilo se mi sice zachovat dekorum a odejít středem (kruh se zdvořile rozestoupil), po zbytek dne jsem však měla pocit, že mě někdo vyždímal a hodil do koše.
To jsem ale odbočila. Zkrátka, když se vydám někam s kočárem a oběma dětmi v něm, nemívám problém se dostat z půlmetru vysokých obrubníků ani z půlmetru hlubokých děr. Vždycky se najdou ochotné ruce, které mi pomohou. Když potřebuju přejít rušnou ulici, kolemjdoucí riskují vlastní zdraví, vrhají se do provozu a zastavují automobily. Ale co je úplně nejpříjemnější, všichni se na nás usmívají. Někteří lidé hladí kluky po vlasech a teprve nedávno mi došlo, že si prostě chtějí sáhnout ta tu blond barvu. To se v Mongolsku totiž fakt jen tak nevidí. Otcové černovlasých holčiček touží po společné fotografii své ratolesti s alespoň jedním z mých kluků. Pokus obvykle končí tím, že hlava mongolské rodiny se snaží své vzpírající a stydící se dítě dovléct k nám a já se naopak snažím domlouvat Vašíkovi (neb na Jíru zatím domluvy absolutně neplatí), aby udělal strejdovi radost a nechal se vyfotit. Pochlebuju mu, jaký je odvážný a šikovný a chytrý, Vašík se svíjí, kňučí a posléze prchá. Má na to právo, takže ho nepronásleduju.
Mnohem větší štěstí mají turisté, kteří pouze využívají již nastalé situace. Jako onehdy v našem oblíbeném parčíku u fontány. Kluci se věnovali své obvyklé zábavě, házení kamení do vody, když se k nám přicourala holčička v krásných růžových šatečkách (všechny holčičky běžně chodí vystrojené jako malé princezničky a od nejútlejšího věku nosí střevíčky na klínku). Rodiče nebyli vidět, nejspíš patřila k některé z průvodkyň z přilehlého kláštera. Mohly jí být tak 3-4 roky. Zastavila se a pozorovala kluky. Nejprve zareagoval Jíra. Culil se na ni a pomalu se přibližoval. Nakonec ji cvrnknul nosem do tváře, rozchechtal se a odběhl. Po chvilce to opakoval. Jakmile to zpozoroval Vašík, přidal se ke hře, akorát že dívenku rovnou pusinkoval. Holčička se tvářila neutrálně, ale neutekla, takže jí to zřejmě nevadilo. Nakonec jsem zábavu násilím přerušila já, protože hrozilo, že kluci začnou dívenku sedící na okraji fontány objímat a ona se zřítí i ve svých růžových kraječkách do špinavé vody. Fotoaparáty přítomných německých důchodců cvakaly, protože pohled na jednu černou a dvě zlaté hlavičky byl fakt roztomilý. Já samozřejmě foťák neměla.
V každém případě mají zdejší lidé s dětmi svatou trpělivost. Ať už jde o prodavačky v supermarketu, které neztrácejí úsměv, vlídně na kluky hovoří a nabízejí jim čokoládu i v okamžiku, kdy jim moji andílkové za příšerného řevu demolují zařízení a sortiment, nebo ostrahu, s níž Vašek velmi kamarádí, protože s ním pohazuje až ke stropu. Vskutku mě překvapilo, jak přívětivě a s citem se tu k dětem chovají i muži, přičemž na věku a profesi nezáleží. S kluky se kočkují třeba i lamači kamene, kteří tu budují chodník u Paláce svateb. A mně to fakt nevadí. Jednak rozhodně nejsou špinavější než moje děti a za druhé považuji spíše za pozitivní, když si kluci vytvářejí přátelský vztah k tvrdě pracujícím a přesto veselým lidem. |
