Místní lidé se ale baví rádi každý den, ne jen jednou za rok. Mnozí bývalí pastevci, které do hlavního města vyhnala ztráta vlastních stád, díky tomu nejspíš i uživí své rodiny. Stačí málo, třeba vyříznout z překližky několik koňských hlav, pár kroužků a postavit se s tím někam na ulici. Ko2lemjdoucí se rádi zastaví, zkusí štěstí při hodu kroužkem na cíl a zaplatí. Pokud není ani ta překližka, bohatě postačí několik PET lahví naplněných pískem. Obměnou může být pyramida plechovek od piva a pár tenisáků. Házejí děti i dospělí, baví se všichni a majitel atrakce má na večeři.
Protože já 99% zábavy hledám s ohledem na dvě malé děti a svůj volný čas trávím skoro bez výjimky s nimi, zcela vědomě vynechávám všechny noční kluby, diskotéky a podobná zařízení. Jaksi u mne ztratily na atraktivitě. Paradoxně právě nočních klubů jsme už při svých potulkách městem objevili nekolik a kdybych chtěla, pod rouškou tmy bych si mohla vyhazovat z kopýtka do sytosti. Zato s dětskými hernami jsem stále v bodě nula. Horečně pátrám, neboť co s kluky v zimě, když po několika dnech strávených pouze s vlastními hračkami ve vlastním pokoji začnou být vysoce destruktivní? Po téměř tříměsíčním snažení jsem se dostala pouze k ujištěním od domorodců, že tu "určitě jsou", bohužel nikdo neví, kde přesně. Jednou už jsme byli velmi blízko, ale mezi oprýskanými zdevastovanými paneláky a desítkami mongolských nápisů na zdech se nám prostě ten pravý nepodařilo najít.
S dětskými hřišti jsme na tom už lépe. Máme dvě oblíbené, a to nám stačí. První se nachází v nedalekém veřejnosti uzavřeném diplomatickém komplexu, takzvaných "Star appartments", kde žije několik velvyslanců a v podstatě všichni zaměstnanci americké ambasády. Je tam krásný trávník, o který se stará armáda zahradníků. Rostou tam nádherné barevné květiny, rybízové keře a zelené stromy. Je tam dokonce mělký bazén s mostkem. Když začalo léto, čekala jsem každý den, že ho naplní vodou a kluci se v něm budou cachtat. Bohužel, nezabezpečený bazén uprostřed obytného komplexu odporuje jakýmsi americkým normám, takže ho nikdy nenapustí. Dneska už je mi to jedno, protože jak jsem se zmínila v minulých Střípcích, máme vlastního zahradníka a vlastní betonovou díru, kterou honosně nazýváme bazén. Ten dobrý muž ho v uplynulých tropických dnech naplnil po okraj (to znamená asi do hloubky 30-50 cm) a kluci v něm řádí jako lachtaní mláďata každé odpoledne. Druhé hřiště jsme objevili v podstatě za rohem. Patří ke školce, do které bude Vašík chodit a největším lákadlem jsou tu prolézačky s pěti různými klouzačkami.
Nesmím vynechat obrovský park, který máme vlastně taky v sousedství. Když jsme se přistěhovali, dostali jsme o něm velmi rozporuplné informace. Údajně měl být už několik let nepřístupný, protože se tam buduje něco jako mongolský Diesnyland. Podle jiných očitých svědectví tam ale prý je jeden otevřený vstup, možná dokonce dva. Tak jsme ten otvor do ráje šli jednou hledat. Skutečně jsme v plechové ohradě našli otevřená vrátka a ocitli jsme se v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka před třiceti lety. Našli jsme obrovské ruské kolo, kolotoč s dřevěnými koníky, řetízkáč, kachny se sedačkami na vodě a další a další opuštěné, zrezivělé, oprýskané prostředky všelidové zábavy. Uprostřed parku jsme obcházeli veliké jezero, na jehož břehu se povalovaly v kameni vyvedení a polorozpadlí lední medvědi, tuleni, tučňáci a jedna velryba. Na několika místech stály sádrové sošky pohádkových postaviček, našli jsme pinokia, zřejmě Sněhurku, Mickey Mause a držte se - našeho Švejka. Chodníčky byly lemovány potrhanými a vybledlými fáborky. Skoro nikoho jsme nepotkali, všechno bylo prázdné, viditelně dlouho nepoužívané. Pronikli jsme k jednomu kolotoči, kluci se okamžitě uvelebili na sedačkách a já zkusila, zda to bude fungovat i na lidský pohon. Fungovalo a my sem pak zamířili ještě nekolikrát a já jsem točila a točila, až se mi protáčely panenky.
Jenže pak přišel 1. červen, Den dětí, a park se otevřel veřejnosti. K našemu překvapení ty atrakce fakt fungovaly i na elektřinu! Vašík řadu z nich vyzkoušel na vlastní kůži. Akorát na tom ruském kole jsme pořád ještě nebyli. Ono tu totiž dost fouká. Písečná bouře se přižene, ani nemrkneš, vypnou proud a my prchajíce ze zahrady slýcháváme vyděšené pištění lidiček uvězněných v sedačkách houpajících se v poryvech větru desítky metrů nad zemským povrchem.
A to je z našich zábav zatím všechno. Chybí nám tu Človíčkov, Mickeyland, Jungleland a další "landy" v nichž moje děti řádily a já měla chvíli klidu na pokec s kamarádkami. Ráda bych našla bazén, který by neobsahoval koncentrovaný chlor a tudíž by se v něm mohli koupat i kluci. Ale hlavně mi chybí ten zatracenej internet, díky němuž bych mohla alespoň některé zábavy sdílet s vámi, byť tisíce kilometrů vzdálená... |
