V Mongolsku žije spousta živočichů. A nemám na mysli krávy, ovce, kozy nebo jaky. V přírodě můžete narazit na leccos "divokého", tedy pokud s sebou nemáte malá řvoucí stvoření, před nimiž prchá zvěř v okruhu dvaceti kilometrů.
Několik exemplářů mongolsky původního druhu je i v pražské ZOO. Jako dítě jsem jejich výběh míjela bez většího zájmu. Co taky působivého je na obyčejných koních, že. A ještě když mají tak směšné jméno - Przewalského. Ani coby rodič se do horní části zoologické zahrady moc nedostanu, pravidelně se zasekneme už v dětském koutku a u lachtanů. Ale když jsem před několika týdny otevřela vydání Mongol Messengeru a nalistovala dvoustranu věnovanou právě koním Przewalského, ozvalo se ve mně něco jako národní hrdost. Češi přeci patří mezi přední zachránce těhle hnědo-bílých podsaditých koníků... Jenže alespoň zmínku o zásluhách našich zoologů jsem v článku hledala marně. To byla samá holandská nadace a francouzi a němci a američani, o Česku fakt ani řádek. Dost mě o naštvalo. A myšlenku na tachi, jak se tu koním Przewalského říká, jsem už z hlavy nevyhnala.
Jak by se měl návštěvník New Yorku projít po Manhattanu (zdravím Janat), turista v Sydney určitě navštívit Operu a cestovatel po Nairobi pozorovat slony a lvy, tak by měl každý, kdo přijede do Mongolska, zajet do národního parku Chustai. Tam totiž byly postupně vypuštěny dvě stovky tachi pocházející především z evropských chovných stanic Žijí si tam zcela volně, bez jakýchkoliv zásahů člověka. Lidé je tu pouze pozorují a zkoumají. Národní park leží asi 100 km od Ulánbátaru jihozápadním směrem na spojnici současného hlavního města a původní mongolské metropole - Charchorin (Karakorum).
Teoreticky by tudy měla vést silnice a pouze posledních zhruba 13 kilometrů je v průvodci uvedeno jako jízda terénem. Na denní výlet jako dělané. Upekla jsem tvarohový koláč, zabalila klobásku a chleba, naplnila lahve ředěným džusem a mohlo se jet. Společnost nám dělal kolega Jirka, kterému kluci říkají "policajt" (asi proto, že jím je) a my "major" (asi proto, že jím taky vlastně je). Přijel sem pracovně na půl roku a rodinu musel bohužel nechat doma. Jeho děti už batolecím a předškolním vrtochům odrostly, takže se tu s našimi raubíři vrací trochu do minulosti. Může si tak naplno uvědomit, jakéže štěstí ho potkalo, že už tuhle dobu má za sebou. Nutno však přiznat, že nebetyčné trpělivosti ještě ani za ta léta neodvykl a je (po mě) zřejmě jediným člověkem schopným sedět na zadním sedadle mezi sedačkami a desítky minut odpovídat na stále stejné a nekonečné otázky dotírající na něj z obou stran.
Vyjeli jsme z města a asi po další čtvrthodině jízdy na nás čekalo nemilé překvapení. Asfaltka skončila, neboť je v rekonstrukci. Dokonce nás o tom překvapivě informovala i zaprášená cedule s nákresem délky oprav. Takže jsme měli na vybranou. Buď jet dál po původní silnici, která teď už postrádala zpevněný povrch, nebo si vybrat některé z mnoha a mnoha vyježděných kolejí zleva či zprava. Vyzkoušeli jsme obě varianty a nakonec vybrali tu první. Mělo to své mouchy, samozřejmě. Cesta byla v pravidelných intervalech přerušována příčnou pokládkou tunýlků pod povrchem, takže se nám do cesty stavěly hromady sutě, případně hromady sutě a díra. Taková místa se musela objíždět a pokud to šlo, přejíždět. Vždyť na co máme terénní auto, ne?
Jeli jsme už dost dlouho a vůbec si nebyli jistí, zda jedeme stále správně. Sice nám jeden malý kovboj za sušenku ukázal směr "pořád rovně", ale věřte tomu, co když byla jedna sušenka málo? Jediná úleva byla, že Jíra usnul, takže drmolící pusa na mě útočila pouze zprava. A najednou jsme ho uviděli. Tedy, ukazatel směru. Hurá! sjeli jsme z "dálnice" a vydali se cestou necestou kupředu. Po pár kilometrech se na obzoru vyhoupla duna. Nebyl to žádný drobeček, zdálky to vypadalo skoro jako začátek pouště. Takové obrovské pískoviště jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Malí i velcí muži byli nadšeni. Písek byl jemný a teplý a tak krásně se po něm z kopce válely sudy (kluci), metaly kozelce (tatínek), nebo skákaly parakotouly (major)!  Strávili jsme na dunách krásné dvě hodiny, snědli oběd, vysypali ze sebe několik kilo písku a vydali se vstříc koním. Tentokrát pro změnu usnul Vašík, takže slovní kulomet na mě pálil jen zleva.
Když jsme vjeli do národního parku Chustaj, byla nám přidělena průvodkyně. Major jí bez odmlouvání uvolnil místo vedle řidiče a smáčkl se na nepohodlnou pozici do kufru. Bez průvodce se do parku nesmí. Jednak proto, aby nenechaví návtěvníci nedělali nějakou neplechu a za druhé, aby vůbec měli šanci něco spatřit. Pokud totiž chcete vidět tachi, musíte mít nejen obrovskou dávku štěstí, ale především zrak jako orel. A ten naše průvodkyně měla. Asi po deseti minutách jízdy nádherně zvlněnou krajinou zavelela zastavit a ukázala nám tři mrňavé tečky na vzdáleném kopci. Neznalého turistu by nejen nenapadlo, že tohle může být živý kůň, ale nejspíš by o puntíky v dáli ani nezavadil pohledem. Popadli jsme dalekohledy a Převalského koníky si krapet přiblížili. Řeknu vám, nic moc. Na tu vzdálenost se patřičné vzrušení jaksi odmítalo dostavit. |
