Se zápisem do ZŠ problém, dnes na nejprestižnější české univerzitě
Oproti Filipovi ovládá Michal Mižigár romštinu velmi dobře. A nejen tu východoslovenskou, ale i další dialekty. Vždyť ji studuje na Filozofické fakultě UK už třetím rokem. Romsky mluví ale odmalička, vedli ho k tomu především prarodiče.
„Hrozně rád jsem poslouchal vyprávění babiček, hlavně romské pohádky. To pravděpodobně podpořilo mé romství,“ vzpomíná dvacetiletý student romistiky na Karlově univerzitě a laureát Literární ceny Mileny Hübschmannové. „Je mi líto, že jsem se s ní osobně nesetkal ještě před její tragickou smrtí. I když vlastně z vyprávění rodičů vím, že jako malej kluk jsem jí seděl na klíně, když byla u nás v Písku. Možná i to mě nevědomky ovlivnilo,“ říká s úsměvem při vzpomínce na dětství, které měl poněkud složitější než jeho vrstevníci. A zdaleka ne proto, že byl Rom.
Po očkování, které podstoupil jako několikaměsíční kojenec, dostal zánět mozkových blan. Ačkoliv jeho ošetřující lékař věděl o Michalově nachlazení, očkování přesto neoddálil. Malému pacientovi tak změnil celý život. „Následkem zánětu mozkových blan mi začal odcházet sluch,“ vysvětluje. O tom, že téměř vůbec neslyší, se jeho rodiče dozvěděli až před zápisem do první třídy. A ačkoliv znal všechny základní barvy, geometrické tvary a všechno, co by předškolák měl ovládat, přijetí na základní školu do prvního ročníku byl problém.
„Žádná základka tehdy nechtěla přijmout handicapovaného žáka. Naštěstí se jedna našla, která s tím problém neměla,“ vzpomíná Michal. Na první měsíce ve škole dnes už vzpomíná s odstupem, tehdy to pro něj bylo ale složité období. Naslouchadlo, které mu pomáhá dodnes, měl tenkrát jen pár měsíců. Problémy začaly hlavně s diktáty, a to se projevilo i na známkách z gramatiky. „Až když měl učitel mikroport a já v uchu indukční smyčku, to bylo mnohem lepší,“ vzpomíná dvacetiletý student.
Už na druhém stupni základní školy začínal přispívat do školního časopisu, v němž svým spolužákům vysvětloval, kdo Romové jsou, odkud pocházejí, sem tam zařadil do rubriky i lekce romštiny. „Tady začal můj zájem o romistiku. Pak přišla cena Mileny Hübschmannové – to už jsem byl na obchodní akademii. V té době jsem taky koordinoval u nás v Písku velkou výstavu o Romech. Pracovali jsme na tom asi rok. A nakonec měla obrovský úspěch,“ popisuje s úsměvem na tváři Michal, který vedle studia přednáší v rámci nejrůznějších projektů o romské historii anebo překládá dokumentární filmy z romštiny do češtiny. „Zrovna nedávno jsem se vrátil v rámci jednoho projektu z osad na východním Slovensku. Neuvěřitelné zážitky! Pracovali jsme tam s dětmi, dali jsme jim kamery, ať zachytí svůj život v osadě. V listopadu se tam vrátíme, jsem zvědav, co z toho nakonec bude.“
Můj sen? Medicína!
Od dětství si přála být lékařkou. Chemie ani fyzika jí problémy nedělaly, ba dokonce patřily k jejím oblíbeným předmětům. Zdravotnické lyceum mělo být tou nejlepší přípravou na další vzdělávání ve zdravotnictví. Jenže medicína nakonec dvaadvacetileté Moravance nevyšla.
„Když vám nevyjdou přijímačky na výšku, na kterou se těšíte od konce základní školy, jste vděčný za to, že vás osvítil duch svatý a vy jste si jako záložní školu zvolil právě farmakochemii. Ten obor má velkou budoucnost. Chemie léků tady bude vždycky a taky se bude pořád více a více vyvíjet,“ domnívá se studentka Chemicko-technologické fakulty Univerzity Pardubice.
I když vysněná medicína nakonec nevyšla, se studiem je nyní spokojená. „Ať zní název sebevíc medicínsky, je to právě tvrdá chemie, která v oboru hraje hlavní roli. To mě trochu zklamalo a měla jsem v úmyslu obor opustit. Nakonec jsem vydržela a zjistila, že mě to baví. Učí nás tady tomu, abychom byli schopni rozpoznat vlastní syntézy jednotlivých látek, které slouží k výrobě léků. A nejen těch. Jde i o veškeré vybavení v nemocnicích, nejrůznější přístroje a implantáty, které musí být vyrobeny z takových materiálů, aby nezatěžovaly organismus,“ vysvětluje Gabriela Siváková, která je spokojená se svým studentským životem.
To Jakub Jarý z Ústní nad Labem měl větší štěstí. Po maturitě na gymnáziu se sice rozhodl studovat biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UJEP, už v prvním semestru jej začala lákat medicína.
„Když jsem srovnával učivo s mým kamarádem z gymplu, který už v Plzni medicínu studoval, zjistil jsem, že se tam učí podobné věci a že náročnost studia je poměrně podobná. A tak jsem se rozhodl zkusit přijímačky do Plzně na medicínu. A ono to vyšlo,“ říká student dnes už čtvrtého ročníku všeobecného lékařství na Karlově univerzitě, který by se v budoucnu rád věnoval histologii. Uvažuje dokonce i o patologii.
„Člověk si ale v dnešní době musí nějak přivydělat,“ říká čtyřiadvacetiletý Jakub, který si už teď pohrává s myšlenkou, že by chtěl jako lékař působit v zahraničí. „Tady si moc nevyděláte. Nepřijde mi spravedlivý, že bych jednou měl mít stejně vysoký plat jako mí rodiče, kteří jsou dělníci – byť jejich práci nijak neshazuji a ani neříkám, že je podřadnější. To určitě ne,“ dušuje se Jakub, jehož rodiče jej i jeho mladšího bratra ke vzdělání vedli odmalička. Přísní podle jeho slov nebyli, ale vždy se starali o jejich výsledky ve škole a nechyběli na žádné rodičovské schůzce.
„Chtěli, abychom se s bratrem měli lépe než oni. Myslím, že jsou na nás určitě hrdí,“ říká na první pohled možná neskromně mladý medik, ačkoliv během celého rozhovoru působí přesně opačně. Přiznává, že by rád působil jako vzor pro ostatní mladé Romy, kteří si na vysokou školu netroufnou. Často se ho prý spolužáci ptají na jeho původ. Prý nemá jediný důvod, proč by ho tajil. „Samozřejmě že na potkání každému neříkám, že jsem Rom. Nechci, aby to působilo tak, že jsem něco speciálního, že bych měl být nějak zvýhodňován nebo protežován. Ale když ta otázka přijde, nevím, proč bych to neměl říct,“ vysvětluje budoucí lékař. Tomáš Bystrý |
