Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Geny nevytváří etnicitu ani psychickou deprivaci

Reakce Romana Krištofa (publicista, dříve ředitel kanceláře Rady vlády pro romské záležitosti) na článek Pavla Kohouta (http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=019&r=nazorya&c=1323295)

Autor: Romčátka , 27.1.2010

Beletrista Pavel Kohout v článku „Romové jsou pozadu z vážnějších důvodů, než bývali Češi“ (MFD 23.1.) považuje za jednou z nejkonfliktnějších otázek současnosti, jestli ovlivňují osud příslušníků romských rodů více geny, nebo výchova. Dilema demonstruje na nezdařené adopci dvou již odrostlých romských chlapců jeho dcerou Terezou Boučkovou. Netušil jsem, že takovéto dilema, jistě přítomné v zařízeních čtvrté cenové skupiny, je kulatým čtvercem naší doby… Měl jsem za to, že eugenika není po pádu třetí říše brána v potaz jako vědecké odvětví, které by mohlo dát vodítko k řešení soužití různých lidských kultur. Nevěděl jsem, že geny zodpovídají za asociálnost kvanta Romů a že se prostě jakési „cikánství“ dědí pokrevní linií. Měl jsem za to, že rozhodujícím momentem tíživé socializace osvojených romských dětí je psychická deprivace, kterou zažily odloženy do kojeňáků. Že celé neštěstí nepovedených adopcí spočívá právě v tom, že se jen vzácně dějí tak, aby dítě mohlo být adoptováno ihned po porodu. Tak se děje takřka jen výjimečně, ale pokud česká rodina takto osvojí a vychová třebas i malého Číňana, nebude se nikdo divit, že nemá vlohy k porozumění čínské opeře, odlišujícího ho do jeho vrstevníků ze základky. Inu, tajemství prenatálního vývoje jsou velká a nezbude, nežli se před nimi sklonit. Závidím tudíž spisovateli Pavlu Kohoutovi, ale i psychologovi Petru Bakalářovi, autorovi traktátů o genetické předurčenosti modů chování, jistotu jejich tvrzení. Svět se najednou stává přehledným místem, v kterém se dá lehce vyznat.


A takovouto touhou po jednoduchosti je Kohoutův sloupek prodchnut. Poté, co za důvod neúspěšné adopce dvou psychicky deprivovaných romských chlapců označí dědičnost, začne Kohout jako inspiraci pro pozvednutí Romů líčit formování moderního českého národa jako lidu, vzešlého ze „zubožených vsí podobných pozdějším cikánským, kde jim jedinou naději dávala a jazyk udržovala zakázaná Bible kralická.“ Měl jsem za to, že takováto barvotisková podoba budování národa již nemá šanci být brána vážně a nadít se presentace předním českým literátem. Vždyť zcela pomíjí výsledky historických bádání od Pekaře po Hrocha a jezuita Balbín se musí v hrobě obracet. Doufal jsem, že doba, kdy se například stavěla „rodná chaloupka“ i rodilé pražské patricijce, jakou byla Eliška Krásnohorská, je za námi.. Vidět spřízněnost v kultuře českého obrozeneckého venkova a cikánské vesnice vyžaduje opravdu silné brýle mámení. Jihočeské selské baroko a cikánské chyšky na Spiši mají krom konstrukčních odlišností jednu podstatnou nepodobnost: pobývali a pobývají v nich lidé zcela odlišných a těžko kompatibilních kultur. Překvapením pro ctitele dědičnosti by mohlo být, že jejich genetická výbava nebyla a není nijak odlišná. Bohužel, činit paralely mezi procesem českého národního obrození a postavením Romů u nás je nešvarem s kořeny sahajícími až k protirežimnímu disentu sedmdesátých let. Je nešťastné, že svým silným morálním kreditem disent takovýto romantizující pohled legitimizoval.
Již v dokumentu Charty 77 „O postavení cikánů-Rómů v Československu“ (1978) je za jedinou možnou považována integrace Romů jako skupiny. Je v něm tvrzeno. že „sebezáchovnou reakcí Romů je překlenutí tradičních rozdílů mezi subetnickými skupinami, oslabení rodových rivalit a vznik zcela nového povědomí celoetnické sounáležitosti.“ Nechť si každý, kdo se zabývá současnou situací Romů, uvedené (již více jak třicet let staré) tvrzení verifikuje. Obávám se, že ke vzniku nějakého nového povědomí nedocházelo a nejsme ho svědky ani dnes. Spíše je neustále zjevná snaha naroubovat eurocentrickou představu o národě na etnikum, které má zcela odlišné organizační struktury (kulturní vzorce), než jaké jsou u národů, mezi nimiž Romové žijí. Takovéto snahy jsou doprovázeny vzýváním odlišnosti, která je obdařena tajemstvím esence či „genů“. Paradoxně se tak vzývatelé národního obrození Romů ocitají na stejné argumentační bázi, jakou používají (neo)nacisté. Národy jsou podle nich věčnými entitami, občas ale musí být obrozovány. Jak uvádí Kohout, existuje jakýsi národní gen: „Cikánské kmeny neměly své Přemyslovce, svého Karla IV., svého Husa a Žižku, svého Jiříka z Poděbrad ani Palackého a Němcovou, kteří posilovali český národní gen, než se s ním mohl narodit Masaryk. Proto asi těm dvěma uprchlým klukům nestačilo ani osmnáct let ve vyspělé rodině. Je na čase přiznat to, protože jen tak lze dospět od plytkých krátkodechých akcí ke generálnímu plánu na dorovnání romské populace s českou – a tedy s evropskou – ve výhledu (..,) nejméně jednoho století.“
Avšak konfliktní dilema, jak jej popisuje Kohout, nespočívá v tom, jestli je „osud romských rodů“, ovlivněn více geny, anebo výchovou. Spočívá spíše v tom, jestli na Romy jako na skupinu, imaginární celek či komunitu, budeme navlékat chomout kdysi převládající představy o národním osudu, který má spět k narození prezidentů-osvoboditelů zbavujících poroby, anebo budeme klást důraz na integraci jednotlivců, kterým se podá pomocná ruka při vymanění se z mystických krevních pout velkorodin. V „dorovnání“ totiž doposud uspěli pouze ti, kteří zničující solidaritu velkorodin dokázali opustit.


Roman Krištof, autor je publicista

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 3 (známkovalo 2 čtenářů)
Zobrazeno doposud 1415 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.