* Řekněte nám, jaké máte vzdělání?
Chodil jsem na základní školu, potom jsem navštěvoval soukromou právní akademii. Chtěl jsem pokračovat dál a podal jsem si přihlášku na dvě vysoké školy, na jednu mě přijali a na druhé, což byla policejní škola, jsem měl hotovou půlku testů. Tatínek vždycky pracoval jako zedník a maminka jako kuchařka.
* Setkala se v této době vaše rodina s rasismem?
Než došlo k napadení, tak jsme se setkali s takovým základním rasismem. Takové to nepřijetí do skupiny či společnosti, nevlídný pohled. Ani na střední škole to nebylo jednoduché, ale dalo se zvládnout. Sice jsem nebyl zapojený do činnosti třídy, protože mě spolužáci mezi sebe nepřijali, ale měl jsem tam jednoho kamaráda a s tím jsem prošel celou střední školu bez větších problémů. Ani vztahy s profesory nebyly nijak hřejivé, ale byly na profesionální úrovni student - učitel. Ale chtěl jsem mít dobré vzdělání a naplnit sny mého otce, takže se všechno dalo zvládnout.
* Můžete mi popsat události, které předcházely vaší emigraci?
Stalo se to okolo roku 1999, když se v Ústí nad Labem stavěla zeď v Matiční. Můj otec byl jeden z těch, kdo velmi ostře vystupovali proti této zdi. A to byla chvíle, odkdy jsme začali mít problémy. Mojí maminku napadli skinheadi a zbili ji, potom jsem byl napaden i já. Po těchto událostech jsme se rozhodli odletět do Anglie a zažádat o azyl. Vzali jsme si to nejdůležitější, co jsme měli, zbytek jsme vyházeli, prodali nebo nechali na půdě, a jeli jsme takříkajíc naslepo. Přiletěli jsme a na letišti jsme řekli, že chceme zažádat o azyl. Tam se nás ujali, sepsali potřebné dokumenty a umístili nás do azylového domu. Tam jsme zůstali dva týdny a poté nám byl přidělen státní byt. Bylo to pro nás těžké, protože moje angličtina byla úplně jiná, než jsem potřeboval. Pracovat jsme nesměli, protože jsme neměli pracovní povolení a dostávali přídavky a sociální dávky. Po roce jsme obdrželi pracovní povolení. Snadné to nebylo, protože rok prakticky nemůžete nic dělat, jenom sedíte doma. Všechno jsme si museli vybojovat sami; když jsme chtěli chleba, museli jsme jít do krámu a tam rukama nohama ukázat a říct, co potřebujeme.
* Tohle muselo být složité hlavně pro vaše rodiče. Co jazyková bariéra?
Ano, hlavně pro mého otce to nebylo jednoduché. Tu jazykovou bariéru jsem musel prolomit především já, protože jsem měl nějaký základ a učil jsem se rychleji. Potom jsem mohl překládat pro rodiče. Co se týká té práce, to bylo velmi složité, člověk trochu propadal depresím, ale vesměs mohu říci, že to bylo jednodušší než v ČR, protože nám všichni vycházeli vstříc, nemuseli jsme se bát vyjít ven. To, že člověk nemohl pracovat, bylo nepříjemné, ale byli jsme v bezpečí. A to byl ten důvod, proč jsme odletěli z Čech. Já navíc nebyl tak úplně bez práce. Po měsíci pobytu v Anglii mi můj otec zařídil praxi v advokátní kanceláři, kde jsem bezplatně pracoval. Pomáhal jsem s přistěhovalci, a tak jsem měl možnost naučit se jazyky, a to nejen angličtinu, ale například i polštinu, ruštinu a jiné jazyky. Samozřejmě jsem absolvoval i pár kurzů angličtiny.
* Jaká byla vaše první práce?
Moje první práce byla u McDonalda, asi tak na dva týdny, a poté jsme se přestěhovali do jiného města, kde jsem pracoval venku na poli - trhali jsme růže. Tam jsem vydržel pár týdnů, protože jsem se snažil od těch manuálních prací dostat k práci, ke které mám vzdělání. Tak jsem se dostal až na zákaznický servis, poté na radnici a z radnice k policii. V té čtvrti, kde jsem bydlel, se konaly komunální volby a já se rozhodl kandidovat. Byl jsem jeden ze tří kandidátů na míso radního. Sice jsem neuspěl, ale po volbách mě kontaktovali a řekli o volném místu na radnici, ze kterého bych mohl pomáhat přistěhovalcům.
* V čem spočívala vaše práce na radnici?
Především jsem pomáhal přistěhovalcům z Evropy i ze všech koutů světa. Pomáhal jsem jim vyplňovat formuláře, telefonovat na úřady, psát dopisy na základě jejich požadavku. Pomáhali jsme jim se co nejlépe integrovat. Pracoval jsem tam přes rok. V té době tam probíhala masivní kampaň, která měla za úkol informovat o tom, že se nabírají nové síly k polici a vedení radnice za mnou přišlo, jestli bych neměl zájem pracovat pro policii.
* Jaké jsou vztahy s ostatními policisty?
Většina vztahů je kamarádská, není to jen profesionální vztah nebo kolegiální, je to spíše kamarádství.
* Jak na vás reagují čeští Romové, kteří tam bydlí?
Ze začátku to nebylo jednoduché, většina Romů mě měla za zrádce a byla celkem proti, abych pracoval u policie, ale pořád počítali s tím, že budu na jejich straně. Takže se stávalo, že jsem byl na obchůzce se svým kolegou v uniformě, a oni mě zastavili a zeptali se, jestli nechci koupit něco kradeného. Pořád si neuvědomovali, že jsem už u policie a že mi nemůžou nabízet kradené zboží... V okamžiku, kdy přišli na to, že stojím na straně zákona a že jsem nepodplatitelný, jsem začal mít problémy s určitou skupinou Romů, kteří se mě snažili zdiskreditovat. Policie, ale tyto situace bere velmi vážně, a v tomto případě se postavili na mojí stranu. Anglická policie navíc velmi dbá na bezpečnost svých zaměstnanců, takže zabezpečovací, kamerové systémy v domě nejsou výjimkou.
* Uvažujete někdy o tom, že byste se vrátil zpět do Čech?
Nic nevylučuji, ale pokud ano, tak možná za deset let.
* Myslíte si, že byste toho všeho dosáhl, kdybyste zůstal s rodinou v Čechách?
Asi by to nebylo nemožné, ovšem nejspíš by to nebylo tak snadné jako v Anglii. Sice jsem se i zde setkal s mnoha romskými policisty a i oni jsou tím příkladem pro Romy a veřejnost, takže určitě by to nebylo nemožné. A mediální účast beru jako pozitivní věc pro romskou komunitu, ale i pro veřejnost. Pro romskou komunitu tím, že vidí, že lze něčeho dosáhnout, a veřejnost, myslím, aspoň vidí, že nemůže házet Romy do jednoho pytle.
* Jaké je vaše přání do budoucnosti?
Mým přáním je, aby přibývalo romských policistů, lékařů, právníků, a aby byli vidět. A aby to, co teď dělám, mělo přínos do budoucna a například moje dítě v tom mohlo pokračovat.
* A máte nějaké „sobecké“ přání?
Sobecké? Chtěl bych se naučit romsky.