|
|
|
Jak Mája a Kája přišly na tento svět - jejich první velký boj |
|
| Autor: Maruška + holčánci 01/04 , 2.1.2006 | |
| Otěhotněla jsem měsíc před svatbou. Bylo to neplánované a nečekané. Co jsme však všichni očekávali bylo, že to budou dvojčátka. Čekala jsem jednovaječná dvojčátka a to druhé bylo po celou dobu těhotenství hlavičkou nahoru. Přesto doktoři řekli, že přirozený porod nebude problém, protože to druhé půjde pěkně za tím prvním.
Ve 40. týdnu těhotenství se rozhodli, že porod následující den vyvolají a já tedy nastoupila do nemocnice. Drobečci však byli názoru, že na nějaké vyvolávání čekat nebudou a ve tři čtvrtě na jednu v noci mi praskla plodová voda. Vše probíhalo zpočátku tak jak má, akorát stahy nastoupily velmi brzy – už po dvou hodinách, a já se přitom stále neotevírala. Nastal kolotoč – sprcha, monitor, sprcha, monitor. Bolesti byly tak velké, že mi nabídli epidurál. V té době jsem měla stahy tak časté, že bych mohla hned rodit, ovšem stále jsem nebyla ani zdaleka dost otevřená. Po dvanácti hodinách od začátku porodu klesl najednou mrňouskům tep a začal boj s časem. Zavolali pana primáře, který začal jednat. První holčičku vytáhl pomocí VEXu za hlavičku, byla naprosto v pořádku. Druhá však oproti předpokladům sklouzla zádičkama dolů do neporoditelné polohy. Nastřihli mne tedy jak to jen šlo, doktor mi strčil do břicha ruku, maličkou v břiše stočil a začal ji táhnout za nožičky ven. Najednou zavelel, „zpátky, je tam ramínko“ a strčil nožičky zase zpět do břicha. Přetočil ji a táhl ven přes druhé ramínko. Maličká však nešla a nešla a původně růžové nožičky začínaly modrat. Porodní asistentky mi tlačily na břicho, aby maličké pomohly, ale stále to nešlo. Když ji konečně pan primář vytáhl, leželo mu přes ruku malé fialové bezvládné tělíčko. Všichni stáli a nehýbali se. Křikl na ně, ať si ji někdo konečně vezme a opět začal boj, tentokrát o ten maličký, právě narozený život.
Malou odnesli vedle a my čekali. Nevím, jak dlouho, snad jen pár minut, ale připadalo nám to jako věčnost. Už jsme nevěřili. Pak se vrátil pan primář, vážně se na nás podíval a řekl „zvládla to“.
Ještě jsme rok napravovali pochroumalé ramínko a malé vývojové zpoždění , ale cvičení podle Vojtovy metody nám moc pomohlo a v roce Karolínku z neurologie vyřadili jako naprosto zdravé miminko. Dodnes nám to připadá jako zázrak, že to přežila a hlavně že je naprosto zdravá. Vždy budeme velice vděční porodnímu týmu z Znojemské nemocnice v čele s panem primářem Chvátalem.
|
|
Zobrazeno doposud 322 x.
|
|
