vím, že je ještě času, ale ...
(převzato z internetových stránek)
Takhle ANO1. „Zkus se rozhodnout.“
Použijte tuhle větu, pokud chcete, aby váš potomek něco udělal, nebo aby s tím přestal. Dáte mu tím najevo, že za svoje jednání si zodpovídá sám. Například byste mohli říct jemu i jeho kamarádům: „Prosím vás, rozhodněte se, jestli si chcete hrát tiše, nebo jít ven.“ Pokud si za pět minut začnou hrát opět příliš hlasitě, můžete navázat: „Vidím, že jste se rozhodli hrát si venku.“ Dítě se tímto způsobem naučí něco o příčině a následku a vy nebudete vypadat jako ‚policajt‘, který je peskuje. Malí školáci jasně pochopí, že se rozhodli sami a vybrali si i důsledky svého rozhodnutí.
2. „Mám tě ráda, ale nelíbí se mi tvoje chování.“
Když chcete dítě usměrnit, oddělte jeho skutek od jeho osoby. Je důležité, aby vědělo, že nevhodné chování z něj ještě nedělá špatného člověka a stále má šanci chybu napravit. Řekněte mu, že ho máte rádi a zároveň vyjádřete nesouhlas s jeho chováním. Vychovávat dítě k disciplíně totiž znamená učit ho, co je dobré, ne ho trestat. Výše zmíněná věta vám navíc pomůže zachovat klid.
3. „Prosím tě, pomoz mi vyřešit jeden problém.“
Vaše dítě dělá něco, co vám jde na nervy. Třeba si při jídle hlasitě brouká nebo si hraje s jídlem. Požádejte ho, aby vám pomohlo ‚vyřešit problém‘ s chováním u jídla a přišlo s nějakým nápadem. Třeba by si mohlo broukat, až budete odkládat nádobí do myčky. Pokud použijete tento postup, dítě pocítí, že jeho názor je vítaný a respektovaný. Kromě toho nebudete v pozici jeho protivníka.
4. „Co jsi mi chtěl ve skutečnosti říct?“
Když se děti zlobí, mohou vyhrknout ostrá slova. Třeba „nenávidím tě“, protože to jediné je v té vypjaté chvíli napadne. Zkuste potomkovi pomoci, aby se podíval hlouběji do sebe a zjistil, co ho ve skutečnosti naštvalo.
Mohli byste mu třeba říci: „Zlobíš se, protože tě kamarád pomluvil?“ Dítě se tak naučí rozpoznat svoje pocity a pojmenovat je i v situacích, kdy vás nebude mít nablízku.
5. „Různí lidé mají různé potřeby.“
Vaše dítě vyřkne známý refrén: „To není fér!“ Pokuste se mu vysvětlit, proč se ve skutečnosti nedá s každým zacházet stejně a co opravdu znamená slovo ‚fér‘. „Každý v rodině dostane, co potřebuje, když to potřebuje.“ Pokud je jedno dítě krátkozraké a musí mít brýle, určitě je nenecháte udělat i druhému dítěti jen proto, aby to bylo ‚fér‘. Až syn vyroste z kalhot, neznamená to, že i jeho sestra automaticky dostane nové oblečení. A v případě, že jedno dítě má zánět středního ucha, nebudete přece podávat antibiotika oběma!
Takhle NE1. „Chovej se podle toho, kolik ti je.“
Šestileté dítě pláče, protože nemůže mít to, co chce? Čtyřletý potomek odmítne tiše sedět ve své autosedačce? Oba se chovají úměrně svému věku. V určitém období mají děti právo být sebestředné, vzteklé nebo tvrdohlavé.
Mnoho rodičů si tyto souvislosti neuvědomuje. Soustředí se jen na to, jak působí chování dítěte na ně. Je však mnohem vhodnější naladit se na pocity dítěte a zareagovat empaticky. Třeba: „Zdá se mi, že jsi opravdu naštvaný,“ nebo: „Vím, že by sis ještě rád hrál ve vodě a že se ti nechce domů, ale už opravdu musíme jet.“
2. „Jenom jsem žertovala.“
Pokud si z dítěte děláte legraci a domníváte se, že je to neškodný způsob, jak rozvíjet jeho smysl pro humor, mýlíte se. Výroky jako třeba: „Ty by sis někde zapomněl i hlavu, kdyby se dala odšroubovat,“ pravděpodobně bude vnímat jako ponížení. Podobné chování ho nenaučí psychické odolnosti, stejně jako bití ho nepřipraví na agresi spolužáků.
Vaším rodičovským úkolem je potomka milovat, podporovat, a ne ho častovat chytrými urážkami ‚v humorném obalu‘. Když to tak doopravdy nemyslíte, neříkejte to.
3. „Proč nemůžeš být jako tvůj bratr (nebo sestra)!?“
Díky podobným výrokům se váš potomek bude zaručeně cítit jen jako druhořadý a začne žárlit na sourozence. Tím ho nedonutíte dělat si domácí úkoly stejně rychle, jako je napíše jeho sestra. Pouze snížíte jeho sebevědomí.
Měli byste akceptovat své děti, jejich slabost i sílu.
4. „Neběhej, nebo spadneš.“
Vaše záměry jsou jistě dobré. Chcete ochránit svého potomka tím, že ho varujete. Jenže podobná varování způsobují větší pravděpodobnost toho, že opravdu upadne. V podstatě mu tím říkáte, že očekáváte jeho pád. A to je pro dítě velmi odrazující. Zbavujete ho odvahy, když se právě velmi snaží o větší nezávislost.
Místo toho byste mohli říct: „Podívej se, jestli máš zavázané tkaničky, předtím než jdeš ven.“ Mluvíte o tkaničkách, ne o jeho nemotornosti. Navíc, čím častěji vyslovujete zbytečná varování („Buď opatrný, abys nevylil džus“), tím pravděpodobněji si jich vaše dítě nebude všímat.
5. „Ty nevíš, co jsem ti právě říkala?“
Tato jízlivá otázka je ve skutečnosti obvinění. Co má dítě odpovědět na otázku: „Ty sis zase hodil tu bundu na zem?“
Pokud vás rozčiluje, že potomek nedělá to, o co jste ho požádala, řekněte: Jsem naštvaná že to musím už potřetí opakovat, ale řeknu ti to ještě jednou: „Pověs si bundu na věšák!“
NÁVOD PRO LÍNÉ ČTENÁŘE
Můj sedmiletý syn se styděl číst nahlas. Začali jsme tedy pořádat večery rodinného čtení. Jednou týdně si všichni - syn, čtyřletá dcera, manžel a já - vezmeme oblíbenou knížku pro děti a sedneme si na postel. Jeden po druhém z ní pak čteme ostatním (dcera číst neumí, a proto nám jen vypráví, co vidí na obrázcích).
Snažíme se přitom u jednotlivých postav měnit hlas jako herci. Synovi se to velmi líbí. Také vymýšlí různé hlasy pro prince, princeznu, krále nebo trpaslíky a při čtení se už těší, kdy na něj přijde řada.
|
