Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Den dětí a Pštrosí politika

Prázdniny mají nejen ve školách

Autor: Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta , 4.9.20051 rok 11 měsíců 5 dnů života dítěte

Den dětí 11.6.2005
Na den dětí jsme nakonec prostě šli, protože jsme usoudili, že potenciální noví rodiče jsou pro Nikiho s Terkou přece jen důležitější než dobrovolníci. Mj. potřebujeme mít těžko napadnutelné „alibi“ pro soud, jestli jsme se s dětmi vůbec někdy potkali, když o ně žádáme. A hlavně – už se nám po nich stýskalo.
Dokonce jsme kvůli tomu zrušili zarezervované Krkonoše. Děti samozřejmě žádné dobrovolníky neměli, nenápadně jsme se vtírli k sestře, která je měla na starosti (byla tam se svou asi 13letou dcerou, která Nikiho nejspíš miluje – dost na nás žárlila). Brzy byly děti „naše“ a sestra si šla uvařit kafčo. Děti měly k dispozici několik atrakcí, Matýsek i Nikolásek se ihned svorně vrhli na dětské elektronické klávesy, zatímco Terinku program pro větší děti nezajímal a projevila zájem jít na písek. Většinu odpoledne jsme tak strávili rozděleně: já s Terkou na písku a později na odrážedle, Pavel s klukama kolem kláves, živého králíka a soutěží pro větší děti. Po čase jsme se vyměnili, já s klukama jsem šla na muzikoterapii a Pavel drandil po cestičkách s Terinkou, po chvíli i s Matýskem, kterého bubínky přestaly bavit.
Ověřili jsme si, že Terinka opravdu je svéhlavička, jak o ní sestry říkají, a to něžné stvoření dokáže akcelerovat během sekundy na řev hodný paviána s megafonem (to když jsem se jí snažila nasměrovat za zbytkem rodiny). Jinak je to krásná šikovná princeznička. Koneckonců, ve vhodné formě se jí neústupnost v životě může hodit.
S čím jsem se ale musela chvíli vyrovnávat, je, že Nikolásek začal rozvíjet dost nebezpečnou strategii přežití. „Dáš – mám tě rád. Nedáš – trhni si.“ Je to svým způsobem logické, on je takový miláček ústavu, jedna sestra si ho brávala i domů. Každou chvíli zajde na návštěvu na jiné oddělení (miluje miminka), všichni ho rádi vidí. Jeho oblíbená sestřička s ním mluvila stylem „Dej mi pusinku, jestli nedáš, tak ti nedám dáreček,“ a jiná ho zase cpala čokoládou (ze sponzorských darů), kdykoli ho potkala. Modlím se, aby mohl jít do rodiny (pokud možno naší pochopitelně :-) ) co nejdřív, s každým dalším týdnem se jeho šance navázat normální hluboké vztahy s blízkými lidmi ztěžuje.
Ke konci programu, když už děti musely zpátky na oddělení, jsme na slovíčko ulovili paní primářku. Tlačili jsme na ni, abychom se sešli a domluvili, co dál, ale byla neprůstřelná: teď nic nehodlám řešit, mám toho moc, termín schůzky vám nedám, nejdřív v půlce července. Zavolejte si pak, sejdeme se.
Odcházeli jsme dost rozladění, já i s nějakou tou zatlačenou slzou při vzpomínce, jak se na nás Nikolásek otočil ještě na schodech. Je to docela schíza, nemůžeme si je citově na sebe vázat, když nemáme představu, jak to všechno dopadne – a přitom my už k nim připoutaní jsme.
No, aspoň Matýsek byl nadšený, nesl si nový sponzorský batůžek a spoustu zážitků.


15. července
„My bychom si rádi domluvili tu schůzku...“
„Je mi líto, ale právě jsem se stala babičkou a teď si beru měsíční dovolenou, abych se mohla starat o dceru. Zavolejte v srpnu.“


Srpen
Dovolat se? Haha. Nikdo to nebere. Nikde.
Konečně měl Pavel úspěch, 30. srpna se dovolal. „Teď mám fofr, ale koncem příštího týdne se ozvěte,domluvíme si schůzku.“ Že by se ledy pohnuly?
Koncem příštího týdne: tút ... tút ... tút ...tút ...
Začátkem následujícího týdne: „Paní ředitelka má dovolenou, zkuste v pátek...“



Zobrazeno doposud 160 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.