Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Welcome to dream 3.část

Autor: MAKÝŠ,Vašek04,Jíra05,Kája08 , 27.8.2007

Jedinou věcí, která nám opravdu znepříjemňovala život, byly ovádi. Nemyslím malé roztomilé ovádky na našich koupalištích, ale hnusné obrovské potvory, které jsme zabíjeli doslova po desítkách. Kupodivu po dětech šli málokdy, raději si smlsli na nás. Vašík je každý den vraždil polobotkou na okně v chatce. V komunitě, kde každý usínal se slovem "mír" na rtech se opravdu vyjímalo Václavovo: "Maminko, já chci zabíjet!", následované Jírovým: "Abít! Abííííít!" Ještě že stoupenci Slunce v duši nerozuměli slovu česky.


Ale abych se vůbec dostala k jádru pudla, k naší výuce. My jsme učily od desíti do zhruba půl dvanácté. Táborníci byli rozděleni do dvou skupin na záklaďáky a pokročilé. Třídy jsme si střídaly, takže během toho týdne jsme měli tu čest poznat všechny děti. V základní skupině bylo šest studentíků od 10 do 14 let. Dívka s rovnátky a sportovec, který znal Nedvěda a Čecha, byli v podstatě jediní schopní v angličtině reagovat. Nesmím vynechat Sumo, kluka, který vážil asi 120 kilo, měl odbarveného ježka a okamžitě se stal vrchním bavičem. Pokud při hodině nespal nebo se nefutroval sušenkami, čokoládou či brambůrky (k jeho cti dodávám, že vždycky nabídl ostatním), omezoval své reakce na jednotlivé anglické výkřiky a hulákání "teacherrrrr!". Desetiletá baletka neuměla anglicky jediné slovíčko a její činnost sestávala s různých akrobatických kousků se žvýkačkou. Bircecek (nesmějte se, cecek znamená v mongolštině květina...) se neprojevovala vůbec nijak a klouček s roztomilým důlkem ve tváři a přenádherným úsměvem se sice snažil, ale obvykle úplně špatně. V pokročilé třídě bylo pět starších studentů, se kterými už bylo možné celkem plynule anglicky hovořit. Zcela mezi nimi vynikal pan Chytrý, asi jedenáctiletý kluk, který strávil šest let v Německu a měl názory padesátiletého bankovního ředitele s hipiesáckou minulostí. Pokud netrousil rozumy, hrál se svým vrstevníkem (který by se prý rád narodil jako pitbull) piškvorky. Mona byla šestnáctiletá slečna, která svým věkem čněla nad ostatní holčičky v táboře, takže se cítila velmi osamoceně a navíc ji kluci pořád pošťuchovali. To jí na náladě nepřidalo, takže od druhého dne se tvářila otráveně a chtěla jet domů. Stejně starý Sanu nosil bezkonkurenčně nejčernější sluneční brýle a pěstoval si drsný image, ale zdání klame. Rád si hrál s našima klukama a když jsme odjížděli, vypadal opravdu dojatě.Nejstarším studentem byl hezoun Buja, vždy čistý, upravený a vymydlený.


Obden měli před obědem studenti ještě něco jako volnou konverzaci a v půl jedné zatroubil kuchař na trumpetu a šlo se jíst do jídelny. Čekaly nás vždycky úplné lukulské hody. Rozhodně jsem nečekala, že se tu tak dobře najím (teda až na ty snídaně...). Většinou jsme měli vynikající zeleninovou polévku (brambory, okurka, papriky, zelí, vývar z hovězího), hlavní chod, což bylo výborně upravené maso, většinou skopové a jako přílohu rýži a velký kynutý knedlík a jeden nebo dva druhy salátu. Každý si po sobě sám umýval nádobí v pěti lavórech. V prvních dvou byl detergent, ve třetím chloramin a v posledních dvou byla čistá voda. Odpoledne už byl většinou náš volný čas, táborníci hráli fotbal nebo nějakou psychologickou hru, přičemž "teacher" Doubravka se občas jako jediná bezdětná jejich aktivit účastnila. Já s Luckou jsme při kafíčku čekaly, až se děti vzbudí a pak jsme vyrazili k řece. Kolem páté nás čekala ještě svačina - naředěný kompot a sušenky a večeře byla v půl osmé.


Celý týden jsme se urputně snažily doručit tatínkům zprávu, že jsme v pořádku a všichni spokojení. Jenže signál bylo možné zachytit jen na několika místech. Prvním byla skupina jurt asi 10 minut chůze od našeho tábora východním směrem. Zhruba metr od severního okraje tamního ohniště se nacházel vyšlapaný kruh a tam jsme stávaly, točily se jako satelitní anténa, mávaly mobilem a vzývaly boha telekomunikace aby nám sakra nadělil alespoň jednu čárku. Většinou na nás zvysoka kašlal. Další možnost byla asi 23 cm od okraje nejzápadnější jurty v tomtéž kempu a třetí místo leželo dokonce v našem táboře, přímo u paty nejzápadnějšího sloupu elektrického vedení. Jenže tady se nám signál zachytit nikdy nepodařilo. Kdybych tu občas nezahlédla máchat telefonem i jiné nešťastníky a jednou dokonce do přístroje někoho hovořit (pokud tedy zrovna čistě pro sebe nenadával řediteli Mobicomu...), považovala bych zkazku o signálu za příklad mongolské lidové tvořivosti.


Ten týden utekl hrozně rychle. Kluci si ho neuvěřitelně užili. Byli nabažení řeky, lesa, zvířat i pozorností přítomných bezdětných dam, které se natajily tím, že právě takové klučíky by si přály mít doma (synkové jim nepředvedli žádný ze svých záchvatů, na to byli příliš utahaní jinými činnostmi). V neděli si pro nás přijeli tatínkové a vypadali, že se jim po nás opravdu stýskalo. A pak už jsme sedli do aut a čekala nás cesta-necesta zpět do hlavního města. Sen skončil a v pondělí jsme se už probudili do všedního horkého Ulanbátarského dne.

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Zobrazeno doposud 305 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.