Deníky Fotoalba Recepty Bazar Vzkazy
    

Patří do deníku

Adrenalin a romáčo aneb stejky z bejka - 3. část

Autor: MAKÝŠ,Vašek04,Jíra05,Kája08 , 8.11.2007

Když se zbytek rodiny vrátí ("maminko, klouzali jsme se na ledu! a postavili jsme si domeček!"), najíte se a nastává zasloužená siesta. Děti spí. Vy také. Odpoledne jedete na výlet, třeba lovit ryby, nebo jen tak do lesa, k řece, všude je tak krásně. Okolo šesté se vracíte a zapálíte v místnosti několik svíček, přesto je tam tma, jako v pytli. Pokusíte se umýt děti ve dvou deci vody ohřáté na kamnech. Opět připravíte kakao (máte k dispozici i čerstvě nadojené mléko, ale pro jistotu použijete prověřenou krabici) a uložíte potomstvo. Když konečně drobota odpadne, ošplouchnete vlažnou vodou v lavóru nádobí a máte dovolenou. Zatímco manžel jde klábosit s Mongoly a popíjet vodku, vy srkáte kafe a kazíte si oči četbou bulváru při svíčkách. Po nějaké době zjistíte, že jste zapomněli přiložit, takže musíte oheň rozfoukat a pak vyvětrat a pak si vyčistit zuby a pak připravit nočník a baterku k posteli a pak naplnit lahvičku na pití a najít čistý kapesník...a pak už chcete jenom spát.


Pokud se ptáte, zda je možné si takovou dovolenou vůbec užít, tak vás ujišťuji, že ano. Po tom spěchu, smradu, prachu a hluku velkoměsta, stresu v práci a jednotvárnosti všedních dnů, byla Alenina a Enkhova chata oázou klidu a pohody (tedy pokud kluci nevřeštěli, nevztekali se a neprudili, což dokážou úplně stejně v Ulánu jako v divočině). Je fakt, že každé ráno přede mne kladlo nové výzvy, většinou spojené s kuchyní. Ať už to byla voda zmrzlá v barelech (sakra z čeho uvařím čaj), nevyřčená prosba o "něco ke kafi", tři obrovští pstruzi ve dřezu (přátelská noční návštěva samozřejmě nepřišla s prázdnou) nebo dva ulovení tetřívci (taťka se na lov strašně těšil a ukázalo se, že střílet ještě nezapomněl). Dva dny po opeřencích skolil ještě dva kusy srnčího, ale to po mně naštěstí nikdo péct nechtěl. Enkh mi také donesl ten nejúžasnější kus zadního hovězího z mladého býčka. Mít ho doma v kuchyni, tak s ním dobrovolně provádím divy, ale takhle mi nezbylo, než udělat z něj ty stejky. Za svou největší výhru považuji to, že jsem se spřátelila s kamny a hlavně s temným tajemným otvorem představujícím troubu. Takže jsem pekla, vařila a smažila, přitom oknem pozorovala dobytek a připadala si hrozně venkovsky a jakoby navráceně do minulého století.


Odpoledne jsme opravdu jezdili na výlety, nebo se zabývali nějakou bohulibou činností. Po dva dny jsme lovili deseticentimetrové pstroužky v polovyschlém a téměř už zamrzlém korytu potoka a převáželi je do řeky. Těžko říct, jestli to bylo k něčemu, ale kluci si to každopádně užili. Dovolili jsme jim chytat rybky z lavóru do rukou a pouštět je do proudu ("tam né, rybičko, musíš tudy!" "Maminko a co řikaj ty rybičky tomu, že je zachraňujeme?") a doufali, že z toho nedostanou zápal plic. Vašík štípal s tatínkem dřevo. Jirka objevil strmé schody do prvního patra a neustále mi tam utíkal. Jednou po obědě jsme jeli do 30 kilometrů vzdálené vesnice jménem Bačiret, kde žijí především Burjati (míšenci Mongolů s Rusy). Po návsi s několika obchody courali důchodci, proháněli se kluci a způsobně cupitala děvčátka s obrovskými mašlemi v copech. Jelikož jsme potřebovali nakoupit, několik koloniálů jsme navštívili a opravdu to tam na nás dýchlo domovem.


Předposlední den jsme vyrazili na celodenní výlet na sever k ruským hranicím. Vašík se hrozně těšil, že budeme rozkládat jurtu. Jeli jsme asi dvě hodiny a kluci v autě usnuli. Bohužel občas se stane, že se děti vyspí špatně a probudí se takříkajíc "zadkem napřed". A jako na potvoru si vybrali právě tohle odpoledne. Sotva oči otevřely, spustily ryk a ne a ne přestat. Na chvíli se vzpamatovaly (takže bylo možné rozložit tu jurtu a naobědvat se v relativním klidu), ale při cestě na úžasnou vyhlídku na tajgu se do toho pustily s obnoveným úsilím. Běsnily tak hrozně, že i kliďas Enkh navrhl, že bychom radši mohli jet domů. Tatínkovy nervy, které se po těch několika dnech v klidu stačily pouze mírně zrekreovat, zkolabovaly. Zpáteční cesta do srubu byla otřesná. Naše vozidlo nese šrámy z jízdy dosud a křehká duše hlavy rodiny také. Pouze původci toho všeho zůstali, zdá se, událostí naprosto nepoznamenáni a stačili od té chvíle ztropit několik dalších scén.


Následující den jsme museli domů. Nechtělo se nám a já už se předem děsila těch devíti hodin jízdy, které jsme měli před sebou. Ale chlapci zřejmě chtěli kompenzovat včerejší katastrofální výlet a chovali se výtečně. Nekřičeli, nekňourali, nehádali se, nevztekali se, nemlátili se a vůbec, projevovali se jako vzorné děti. Idyla byla přerušena až téměř před koncem cesty a hlavní roli nehráli tentokrát naši rošťáci, ale pro změnu opět automobil. Najednou se ozval podezřelý zvuk (jak jinak) vzadu na pravé straně podvozku. Původní rezerva, která nahradila naši první prasklou pneumatiku, nevydržela nápor cesty a roztrhala se na kusy. Aby toho nebylo málo, stačila urvat i celý blatník nad kolem, který se rozlétl po silnici a skorem utrhnout zadní nárazník. Sesbírali jsme odpadlé součástky, vrátili na své místo kolo, které opravil borec v Omnodelgeru a doufali, že těch pár kilometrů domů už vydrží. Vydrželo. Dobří duchové zřejmě přijali naše dary a bděli nad námi až do úplného závěru dovolené. Příště nic nenechám náhodě a půjdu si obejít nějaké to ovó ještě dřív, než na "rekreaci" vůbec vyrazíme.

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 1 (známkovalo 1 čtenářů)
Zobrazeno doposud 682 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.