Závěr

Partnerský vztah, který nám po několik měsíců nepřináší nic jiného než pochybnosti, ponižování, ztrátu sebedůvěry, konflikty a ničení našeho já, je ve své podstatě nenormální.
Pomineme-li spojenectví oběti a kata (model, který se vztahuje spíš k sadomasochistickému partnerskému vztahu), každý z nás svým způsobem k trvání vztahu přispívá. Jen my můžeme za to, že jsme popřeli své nejzákladnější potřeby. Přitom ještě přispíváme k vlastnímu neštěstí tím, že se stále podřizujeme přesvědčením, obecným principům, které bývají povýšeny na jakási nevyhnutelná, univerzálně platná životní pravidla. Pokud se neodhodláme měnit některé své představy o tom, "jaký by svět měl být", a nevzdáme se některých svých očekávání (ve vztahu k manipulátorovi naprosto marných), s největší pravděpodobností pasivně přispíváme k politováníhodnému stavu partnerského vztahu s manipulátorem.
Nemůžeme se vymanit z manipulátorova sevření, pokud se nezbavíme hluboce zakořeněné představy, že všichni nás musí mít rádi a vážit si nás.
Komunikace mezi partnery nefunguje, ale to je jen logický následek toho, že nefunguje patologický jedinec.
Ve vztahu, v němž jeden ponechává druhému úplnou moc, takže ten druhý může dokonce určovat smysl existence toho prvního, nedochází k žádnému přizpůsobování.
Je nutné zdůraznit, že manipulátor sice vyhrožuje, ale síla, kterou mu dodává jeho přesvědčení o vlastní neomezené moci, je neúčinná, střetne-li se s pevným odhodláním oběti nepodvolit se, s odporem okolí a s pravomocí soudu.
Nejlepším lékem proti působení manipulátora je bezpochyby sebeláska. Ověřte si, že jsem schopni mí rádi sami sebe, a až potom si slibme: "To už se nesmí opakovat!"

Literatura:
Scott PECK - Nevyšlapanou cestou, Odeon 1993
Josette Stanké - Pouta lásky
M.Murni a G.Stoll - Nenávist k lásce