21.5.2005 se jel již třetí závod ze série Český pohár Maratonu. Po zhodnocení svých sil jsem se přihlásila na ½ maratón a to 54 km.
Vstávání v 5:30 v sobotu ráno mě zabije! Dozabalit, nadlabošit se, hodit kola na střechu, hop do auta a rychle do Řep pro zbytek posádky. Cesta do Mostu probíhala celkem poklidně až na mou „špatnou“ navigaci. (Navigace byla správná, jen řidič spal ;o)
Prezentačka – tohle mě nebaví psát, všude je to stejný… Dostali jsme místo trička krásný VELKÝ hrníček a startovní číslo se jménem. A začíná to, David píchnul, ještě než vyjel. Široko daleko není žádná zdravá duše s galuskovym ventilkem, tak mu Tomáš M. půjčuje svojí, již několikrát lepenou, duši. Kraťoučké projetí, a šupito presto na start.
V 10 vyjíždí kolem 60 závodníků na Extréme trať (101 km), o pět minut později 200 cyklistů na Klasik (54 km) a v 10:20 tak 50 kolistů na Fit (22 km). Zahřívací kolečko po Hipodromu bylo rychlý a ne moc zábavný. Asi 10m po startu došlo k pádu několika závodníků. Po druhém projetí startovní bránou, asi po 5 km, jsem uvažovala, že na férovku odstoupim. Stehna mě pálila a banánu se v mym žaludku evidentně nelíbilo. Taky ho po zahřívacím kole opustil.
Konečně lesík. Jenže je to jeden sigl track za druhym a dost divný sjezdy. Relativně prudký s volnejma šutrama a prudkejma zatáčkama – fujfuj. Na 15. km na občerstvovačce jsem vyfasovala flašku s pitim a pak hurá do kopce. Když se jede do kopce, tak je jasný, že se bude muset jet z kopce. Ano, je tu tolik očekávaný sjezd Moira. Na to by se hodilo nějaký hodně dobrý freeriderový kolo a ne muj mazlíček. Hodila jsem kolečko na záda a velmi opatrně sjezd sešla. Nebylo to jediné místo, kde jsem vedla kolo. Povedlo se mi totiž hodit komickou tlamu do ostružiní. Nějaká paní si to i fotila…
28. kilometr, další občerstvovačka a další flaška. Výšlap do kopce byl doprovázen malým technickým problémem. Přehazka nějak divně přehodila a já ležela pod kolem na boku. Nahodit řetěz zvládam, a tak během chvilky pokračuju v jízdě. Pak už to jde rychle. Sjezdík, kolečko kolem rybníku, kde předjíždím dobrejch 6 lidí a zase výšlap do kopečka. Tentokrát na Hněvín s vrchařskou prémií. Nehrozilo, že bych to vyjela. A i kdyby jo, tak bych musela jet příští rok zas, abych dostala slevu 100 Kč ze startovnýho.
Od Hněvína zbývá posledních 13 km do cíle. Opravdu se těším, až dojedu. Sužuje mě hlad a chce se mi na záchod… Poslední 4 km nahodim tempo a najednou jsem v cíli.
Závod byl perfektně značenej. Lidi na občerstvovacích stanicích strašně milí a diváci byli taky fajn. V cíli na nás čekala sprcha, jídlo – vynikající rizoto a ještě lepší guláš a pití. I doprovodný program v podobě tomboly a lezení na bedýnky taky ušel. Za rok ale asi nepojedu. Ledaže bych se přestala bát ve sjezdech.
Foto na www.petebike.com | 
