To, ze jsem se tu clenem jakehosi MTB klubu, uz vite. Pokud se pocasi nezblazni, tak se jezdi kazde utery vecer (toto utery naposled, protoze se brzy stmiva) a nedeli dopoledne. V utery jsem se se tedy vydala na misto setkani a koukam nikde ani noha. Za chvilku se z auta vyhrabe jeden typek i s kolem – Jerome a hned po nem prisvisti Quintin. « Kde jsou vsichni ? » « Nevim, jsem tu uz 10 minut a nikde nikdo ». Po kratkem telefonatu zjistime, ze se v utery uz vlastne nejezdi. Nevadi, vyrazime ve trech na nejblizsi kopec. Super vystup a rychlej sesup dolu do udoli. Skrabem se na protejsi kopec, abysme pak mohli dat jeden sjezdik – fuj: uzkej, vymletej od vody s uvolnenejma sutrama... nechci se zabit a tak radej kolo vedu. Prirovnala bych to ke sjezdu Velka Moira v Mostu, jen uzsi a kratsi. Pak se teren uz jen houpal, zadny extremni sjezdy nebo vyjezdy, proste pohodicka. Kdyz se zacalo stmivat, jen jsem konstatovala, ze v seru spatne vidim. Prej mam jet za tim, co jede prede mnou. Jo, proc ne, sinem si to celkem rychle uzkou cestickou po vrstevnici mezi keriky a najednou nevidim nihoko pred sebou. Jedu dal v domneni, ze cesta vede rovne. A ejhle, ona zahyba, jenze to uz lezim v keriku a snazim se z neho vymotat. Po par km jsme na silnici, zapiname vsechny svetla a rychlosti 40km/hod klesame do Beaune.
Byla to fakt super vyjizdka. Dost rychla, protoze se cekalo jen na me, ale ne moc a 30 km od 19 do 20:30 bohate staci. Tak snad zase nekdy. |
