Podzimni prazdniny1

So 29.10.05

Dneska byl super den!

V 10jsem mela sraz s cyklistou, co jsem potkala minulej vikend. Vydali jsme se na kolo. Po 5km potkame 2bikery na Canonu a GF. Ze prej mam jet s nima. Jasne. Oni jsou tak zvedavy, aby je nejaka zenska zdrzovala. Jedu dal po silnici. O 2km dal potkam bandu bikeru. Tentokrat jsem neodolala a pridala se k nim. 9lidi na velmi dobre vybavenych kolech–komplet XT nebo XTR vidlice sid nebo skareb a tak. 2manzelske pary, jejich 2synove +dalsi 3panove. Krome tech kluku vsem bylo mezi 40a50ti.

Docela zmena ze silnice na teren. Jeli jsme super stoupaky na pohodu. Dokopec me nedela problem. Jenze po dokopci prijde zkopec a to uz problem je a hlavne tady na tech sutrech a skalach. Klobouk dolu pred tema padesatnikama. Do kopce jim to slape velmi dobre a ve sjezdu je nestiham.

Jak jsem zjistila, tak Gilles(jeden z te bandy)je nas soused a bavi ho sjezd na kole. Kazdej dalsi sjezd pak jel za mnou a rikal mi, jak mam jet, co mam ci nemam delat a ve finale jsem si posledni sjezd i vychutnala. Bylo to fakt super! Objevila jsem zase nove kouty teto oblasti. V jednu chvily jsme vystoupali na skalu–museli jsme sice misty hodit kolo na zada, ale v poho. Odtamtud byl nadhernej vyhled. Byly videt dokonce i Alpy! Na tomhle vyhledu si nas turisti fotili jako raritu a ptali se, jak se dostanem dolu. Tuhle otazku jsem si kladla taky. Nejprv mirne serpentynky a pak sesup. Sedela jsem skoro na zadnim kole a pod sebou prazdno. “Pust ty brzdy! Predni kolo si najde cestu samo!” na me krici Gilles. “Tech sutru se neboj, cim rychlejs jedes, tim lip to zvladnes!” Pustila jsem tedy brzdy a s hruzou v zavrenych ocich (protoze tam byly vetve a nechtela jsem skoncit s vetvi v oku) jsem to sjela – br. No a jak to vsechno dopadlo. Po 35km v terenu jsme se vydali na cestu domu. Chci se odpojit a jet do Beune. “Nekam spechas?” Ne, doma nikdo, tak co bych se hnala domu. “Tak pojed s nama k Markovi, jeho zena pripravila obed. Uz takhle nas je dost a jeden clovek navic se ztrati.” Pozvani jsem prijala, bylo neco po 2.a me krucelo v brisku. Mam popisovat Markovu vilu? S bazenem, nevim kolika pokojema a kazdej s vlastni koupelnou? Teprv ted jsem zjistila, s jakejma lidma jsem jela. Nejlevnejsi auto asi audi a6. K obedu jsme meli testoviny s vynikajici omackou a s mozarelou – mnam. Olizovala jsem se az za usima. Pri obedu mi popsali, jak v lete takhle adoptovali jednoho kanadana. Byla jsem rada, ze nejsem prvni.

V pul 4.jsem si zacla balit svych 5svestek a ze pojedu domu. “Mas ridicak?” vybafne na me Gilles. Hrabnu do kapsy, vytahnu pas a juknu, jestli tam ridicak opravdu je. “Jo.” “Super! Mohla bys me odvest domu, trochu jsem pil.” Jo, kdyby trochu. Jen jsem nevedela, ktery z tech aut je Gilla, jestli medour nebo bavorak, nastesti “jen” audi. Na zadni nosic jsme hodili i moje kolo a ja se usadila za volant luxusne vybavenyho auta. Po par metrech nejistoty, jsem se s autem skamaradila. Aby ne. Verite mi, ze se mi z toho auta nechtelo? Hned bych ho vymenila za to ZX, v cem se tu vozim.

Vecer jsem se pak vydala ke svymu mechanikovi se retezem, ten me pro zmenu pozval na vecu. Jeho dcera Alison jezdi zavodne kros, silnici a sjezd a zasadne vyhrava, ale to uz jsem asi psala. Bylo mi u nich fajn a nechteli me pustit domu.

Nedele 30.10.05

Dalsi super den straveny v sedle kola.

Diky posunu casu jsem se vzbudila relativne brzo, poradne se nadlabla a vyrazila na sraz lidi z Beaune na kolo v 9:30. Tuto partu lidi budem nazyvat Klub, aby se to nepletlo se Starochama ;o) Nechci nikoho urazit, jen v tom delam poradek.

Slunicko od rana prazilo, takze jsem na sebe navlikla jen kratkej drez a zadne doplnky-jo rukavice a helmu. Jelo se docela rychlym tempem, ale ne tak rychlym jako vcera. Jedu a kecam s jednim klukem. Jedem cca 25km/hod, kdy tu z cista jasna zavadim rohem o vetev. Riditka se zahaknou, kolo zustane stat u keriku a ja letim asi jeden a pul metru pred kolo. Dopadam na levy stehno–mam tam vystavni modrinu, ale jinak mi nic neni. Ti co jeli za mnou rikali, ze to byl uzasnej letopad a ze to stalo za natoceni. A ja zrovna nechala fotak doma.

Krome tohoto padu se nic extra neudalo. Jen se musim pochvalit, protoze jsem v ani jednom sjezdu neslezla z kola a jeden dlouhej ne prilis prudkej sjezd lesem po sutrech zapadanych listim jsem si doslova vychutnala a predjela v nem 2 lidi. Vim, zni to neuveritelne, ale je to tak. Mam z toho radost, protoze se lepsim a prestavam se bat ve sjezdu.