Náš definitivně poslední den. Smíšené pocity stále přetrvávají. Samozřejmě to vypadá, že se udělá hezky. Jak by ne, když odjíždíme domů.
Poslední snídaně, dobalit a pá pá lá lá. Ani jsem neměla chuť se jít rozloučit na recepci, nebylo v podstatě s kým. Andulka tedy odnesla klíče na recepci sama. Autobus přijel na čas, naložili jsme veškerý náš cirkus a vyrazili. V tu chvíli začala plašit Cecelka, kde mají foťák, že není v batůžku.Dělala jsem jim totiž ještě na poslední chvíli family photo a tak to vypadalo, že zůstal na pokoji. Martin hned vyběhl dopředu, ať mu delegátka zastaví autobus - byli jsme cca 50 m od hotelu, za 10 minut měl přijet další autobus pro zbytek zájezdu, na letiště je to asi 7 minut a nám zbývalo do odjezdu 3,5 hodiny. Paní delegátka zareagovala ve smyslu celkové péče o nás - sdělila mu, že nezastaví a že si má pak vzít do hotelu taxíka. Úžasná pomoc, jen co je pravda. Naštěstí Ondra viděl tátu, že dává foťák do příručního kufru, tak to na letišti zkontrolovali a fakt tam byl. Ufffff...
Letiště je tu malé, provoz velký. Stáli jsme v neuvěřitelné frontě asi hodinu a čtvrt na odbavení, pak konečně někoho napadlo poslat rodiny s dětmi dopředu. První skener - projíždí kufry. Následuje další fronta, odbavení a opět problém. Náš společný kufr přešvihl limit o 1,3 kg a tudíž ho odmítli převzít. Menší kufr mezitím odfrčel do útrob letiště, tak co s tím. Museli jsme tedy vyndat z kufru nějaké věci - naštěstí jsme měli v kapse kufru chladící tašku. Dala jsem tam tedy chůvičky a nabíječky a už to bylo OK. Ale pak zas musel Petr znovu na skener, jestli jsme tam nepřidali nějakou bombu. To je trošku na paličku, protože prostory nejsou nijak oddělené, takže kdyby tam chtěl někdo něco přidat, může to kdykoliv udělat - fronty se různě prolínají, kdokoliv může kamkoliv.
Nicméně rodinu za námi naše příhoda lehce vyděsila - také měli jeden společný kufr a navíc už obalený fólií. Nakonec jim to vyšlo asi o 30 dkg. Ve frontě jsme navíc málem měli další infarktovou situaci. Jak jsem byla vybzikaná, začala jsem plašit, kde máme letenky, že máme jen ty staré. Krve by se ve mně ani ve Skalym nedořezal. Naštěstí jsem si hned všimla, že letenky jsou v pořádku, protože jsou zpáteční, ale fakt to bylo málem na rychlou :-).
A ještě jedna perlička - chtěla jsem po delegátce jmenovku na kočár, tak mi sdělila, že ona je nemá, že to se dává jen v Praze a že si mám adresu napsat na nějaký kus papíru. Hm. Běžně s sebou mám blok a provázek na uvázání.. No nic..
Když jsme konečně odevzdali i tenhle náš problémový kufr, přesunuli jsme se k pasákům a k osobní kontrole a po 2 hodinách a 20 minutách jsme konečně byli na letišti, v odletové zóně. Je tu jediný duty free shop, tak jsme kapánek provětrali kartu, protože jsem si nutně potřebovala koupit něco na nervy. A protože čokoládu nesmím, holt jsem si musela koupit svou oblíbenou Light Blue. Vyšla mě na půlku :-).
Dětem zkrátil čas notebook s pohádkou. Dlužno podotknout, že všechny děti to věčné čekání zvládly na jedničku a to Adél samozřejmě neměla čas spát!
Poslední fronta byla u východu z letiště na autobus k letadlu. Na ploše nás čekal Boeing 737 v barvách O2. Zase jsme seděli úplně jinde než Cecelkovic, ale odstartovali jsme včas, Adélka hned po startu usnula, my jsme ještě z okýnka zamávali našemu hotelu a frčeli jsme zpátky domů.
Byla celkem oblačnost, tak jsme toho moc neviděli, navíc v tomhle letadle nebyly displeje s trasou, což je škoda, ale když jsme sestupovali, letěli jsme kousek od našeho baráku :-). Let proběhl celkem v pohodě, Andulka byla jak zkušená cestovatelka - usadila se, vzala si noviny, pečlivě se připoutala, sama se obsluhovala při jídle.. Adél, ta to zalomila těsně po startu a ke konci už chtěla ťapity.
Když jsme dosedli, letuška nás přivítala na rodné hroudě a přídala informaci - Momentální teplota venkovního vzduchu je... a dlouze se odmlčela, takže jsme všichni začali pokřikovat Koliiiik???? a pak z ní vypadlo, že 13C. Po dlouhé době to prý byl celkem hezký den. Fujtajbl :-D
Kufry dorazily v podstatě s námi, ještě kočárek z nadměrných zavazadel a můžeme jít vstříc chladnému pražskému povětří. Vyzvedávala nás Míša a přes ucpanou Prahu jsme se protloukali celkem dlouho, takže doma jsme byli asi v 17:30 a to už jsem na třídní schůzky do školky fakt nešla. |
