Nedávno jsem někde zahlédla článek na netu, že nějací vojáci podávají trestní oznámení na neznámého pachatele, protože mají malý žold a chtějí aspoň minimální mzdu. Nejdřív mně to rozesmálo a pak jsem o tom začala přemýšlet, jak je to skvělé, že všichni protestují a zvyšují svoje požadavky a jenom ty maminy na mateřské na to prostě nemají čas a čarují s rodinnými rozpočty na úrovni vyšší než v Bradavicích.
Sleduju na Primě seriál Chlapci a chlapi, protože, když ho dávali poprvé, byla jsem ve stejném věku, jako ta Hanka a Skaly měl taky vojnu před sebou. Tak to člověk tak nějak prožíval víc :-). Nakonec to všechno naštěstí dopadlo kapánek jinak, ale Iveta Bartošová zpívá, že jsou to dva roky prázdnin (tenkrát byla mateřská taky dva roky) a tak mně napadlo, jak jsme na tom s těma mužskejma a hlavně vojákama podobně. Oni měli dva roky "prázdnin" a my zas máme tři roky rodičovskou "dovolenou"...
Říká se, že pořádnej chlap by měl projít vojnou a pořádná ženská by měla porodit dítě.
Přijímač je prý pěkně ostrej a každý to zvládá jinak, stejně tak bych řekla, že to bude s porodem.
A pak už začíná ta pravá vojna pro vojáky i pro maminy - noční poplachy, nedostatek spánku, únava, jídlo téměř bez chuti (aby prtě nemělo prdíky), sex téměř žádný (a to nám nemusí ani přidávat brom do čaje), styk s "normálním" světem velmi omezený, oblečení v komínkách (naštěstí už máme papírové pleny, takže tohle ubylo) a těch příměrů by se asi našlo dost a dost.
Až teprve, když mimino trošku povyroste, můžeme i my, požívat výhod mazáka a prospat třeba souvisle 5 hodin v noci! :-)
A stejně jako vojáci, berou maminky při tomhle zápřahu směšný žold jako "výraz ocenění non-stop práce" pro společnost.
Další rozdíl nastane, když vojákovi skončí zelené "prázdniny" a mamině rodičovská "dovolená". Voják - jakožto muž je společností očekáván téměř s otevřenou náručí, zatímco mamina s malým děckem je i nadále šikanovaná společností, aby si patrně moc neodvykla. A neustálá pohotovost jí vlastně už nikdy neskončí, protože se bude až do konce svého života strachovat o toho svého "drobečka".
A přesto se na ty svoje prcky těšíme a chceme je a milujeme ji, i když třeba ještě nejsou ani na světě :-). Holky, nejsme my vlastně divný??? :-))
Teda to jsem dneska nějaká chytrá... že by to bylo tím, že jsem většinu života blondýna??? | 
