Po návratu z chaty jsme zašli za naším Královským veterinářem, protože Lízinka byla nezvykle unavená, lehala si na bok a na Málinku byla značně nevrlá. Tušila jsem to. Náš Královský veterinář mé tušení potvrdil: „Tak už se těšíte na koťátka?“ Podle odhadu stupně těhotenství („březosti,“ opravil mě pan Královský veterinář) se Lízinka, ta naše neviňoučká, plachá, nesmělá Lízinka, spustila hned první týden, co přijela do přírody! Naše sny a plány ohledně krásného stříbrného kocoura, kterého Lízince nalezneme coby otce jejích dětí, se ztratily v nenávratnu. Že to byl ten parchant od těch s červenou střechou! Musel to být on, vzpomínám si, jak tam drze postával a blahosklonně čekal, že snad za ním naše holky půjdou! Mě bohorovně přehlížel, dokud jsem po něm nehodila šiškou, drzoun! No musela jsem přece svoje květinky kočulinky chránit před takovými všelijakými. Když si uvědomím, že v té době už byly koťátka na cestě!
A bříško rostlo. A rostlo. A ještě rostlo – rostlo do neuvěřitelných rozměrů. Líza se sotva valila. Naše původní odhady na 3-4 koťata nabývaly stále větších hodnot. Jednoho dne Lízinka prolézala kdejaký tmavý kout. Že by už? Urychleně jsem jí nachystala pelíšek v kuchyni, v bedýnce vystlané senem (prozíravě již zakoupeno ve Zverimexu) a starým prostěradlem. Nastávající matka si ho párkrát prošlapala, stulila se do klubíčka a spokojeně předla. Oznámila jsem mužíčkovi, že dnes asi budu rodit a uvařila si zásoby horkého čaje. Z knihovny jsem vytáhla Velkou knihu péče o kočku, nalistovala stranu 175 Pomoc při porodu a začala čekat. Do půlnoci se nic nedělo, i vlezla jsem za svým mužíčkem nejdražším pod peřinu, že budu čekat raději v pohodlí. Ráno nás Líza přišla probudit. Břicho pořád jako almara, v pelíšku ani chlup. Tvářila se jako že nic.
A břicho rostlo. Pelíšek byl stále v pohotovosti (samozřejmě jsme museli udělat jeden i Málince, taky si lehala na bok, jak to odkoukala od Lízy, a tvářila se že se chystá rodit). V sobotu 20. září jsme šli spát pozdě. V neděli měl Matýsek narozeniny, a tak jsme vařili, pekli, uklízeli. Když jsme se zaslouženě ukládali k spánku, Lízinka byla hrozně neodbytná. Moc dobře ví, že k Matýskovi nesmí, přesto do jeho postýlky lezla i přes mé výstražně vrčení i téměř násilnou konfrontaci. Její tvrdohlavost mě překvapila, tak jsem zmobilizovala poslední duševní síly – a pochopila: ona se mne snaží upozornit, že se něco děje! V tu ránu jsem byla vzhůru, Lízu šetrně dopravila do bedýnky, dostala strach, jestli to všechno půjde hladce, vynadala si, že jsem včas nezjistila číslo na veterinární pohotovost (co kdyby?), připravila do misky čerstvou vodu, přinesla hodinky, začala hledat knížku, nenašla, běžela okouknout Lízu – má kontrakce, ale ještě nerodí, odehnala jsem nechápající Málinku, znovu se vydala hledat knížku, konečně našla, sedla k Líze – jejda, už se něco děje. Znovu jsem zpanikařila, co když útlounká Líza nebude moci koťátka vytlačit? (V poslední době tři z mých kamarádek rodily císařem.) Lízinka tlačila a tlačila, tu se objevila packa koťátka, pak zase zmizela. „Když kočka tlačí, ale kotě se nenarodí, měli byste zavolat veterináře.“ Ale za jak dlouho? Co tu ještě píšou? Prasknutí dělohy, krevní výrony, syndrom poškozených plodů, zastavený porod, šmarjá ... moje nervozita nabývá takových rozměrů, že jsem si málem nevšimla, že se právě narodilo první koťátko. Jsou tři hodiny čtyřicet šest minut. Ještě ani nevím, co to je, ale dávám tomu holčičí jméno Amanda. Je nádherná, stříbrně mourovaná s bílým čumáčkem a bříškem. A má bílou špičku ocásku! Jako druhý přišel na svět Alojzíček (4 hodiny 32 minut), pak Pipínek alias Květuška (4:42), a ještě Antoníček (5:14). Zdá se, že kromě olizování a kojení už Líza nic dalšího v plánu nemá. Padesát minut po páté jsem se probudila, hlavu podloženou Péčí o kočku, vedle Líziny bedýnky – stále čtyři myšičky, už čisťounké a hltavě sající mámino mlíčko. Všechny jsou stříbřité a Amanda je největší a nejkrásnější. Jdu spát; ještě mužíčkovi nahlásím, že Líza porodila čtyři hebounká myšátka.
Ha! Ráno jich je šest!!
|
