Třetí setkání absolvoval jen Pavel coby zástupec rodiny, Matýsek zrovna byl nemocný, a tak jsem s ním zůstala doma. Probírala se vývojová psychologie dítěte s psycholožkou dr. Vyhnálkovou. Pavel nebyl moc nadšený, říkali prý jen věci, které už zná, nenašel si v tom pro sebe žádný přínos.
Čtvrté setkání probíhalo formou vyprávění jiné psycholožky, Mgr. Němečkové. Byli jsme z toho trochu rozpačití, paní psycholožka to pojala zejména vyprávěním případů ze své praxe, přičemž se chvílemi poněkud nervózně pochechtávala, každých pět minut opakovala „já mám pro vás tolik příběhů, že to ani nemůžeme všechno stihnout“ a „vy jste úžasná, komunikativní skupina“ (většinou jsme zaraženě koukali, někteří mírně pokyvovali hlavami); to vše po poměně rozvláčném vlastním životopise.
V linii čtvrtého setkání se postupně objevila témata:
- známý Matějčkův výzkum psychické subdeprivace u nechtěných dětí (následky se projevují i v dospělém věku, ale existují různé nápravné faktory jako třeba dobrý otec, který zastoupí odmítající matku)
- typy dětí v DD z hlediska aktivity při získávání sociálních kontaktů (asi polovina dětí je tzv. normoaktivních, z ostatních je většina hyperaktivní – věší se na každého, menší část hypoaktivní – jsou uzavřené do sebe, a některé tzv. paradoxně reagující – neumí si říct o kontakt, přivolávají pozornost „zlobením“ a agresívním chováním)
- klasické téma říct/neříct – ano, říct. V 99% případů zatajení se to provalí, většinou v nejnevhodnější dobu kolem puberty, a hněv dítěte se zákonitě obrátí proti adoptivním rodičům, kteří mu lhali. Zajímavý byl podrobnější rozbor Pohádky, který asi napíšu ještě do samostatného článečku.
- téma puberty se rozebíralo hodně, jednak protože nás všechny zaujalo a jednak proto, že ho paní psycholožka ilustrovala na konkrétním aktuálním případu rodiny svých klientů se 17tiletou dcerou v NRP. Líbilo se mi vysvětlení, že „puberta je 3.porod – stejně jako u porodu jde o proces vypuštění, propuštění dítěte do samostatného života. Puberťák má vývojový úkol nás co nejvíc vytočit a rozčílit, aby se náš vztah připravil na to, že jednou už nebude náš chlapeček/naše holčička, ale že ho budeme muset pustit do světa.“ Taky nás upozornila, že KAŽDÉ přijaté dítě jednou vypustí větu „ty mi nic neříkej, ty nejseš moje máma“ a žádná rodina se tomu nevyhne. Existuje jediná odpověď: „to že ses narodil jiné paní, to je jedna věc, ale tvoje máma a tvůj táta jsme my. Podívej se na sebe, jak jseš nám podobný (gesta, výrazy, zvyky, způsoby chování atd.). Tvoje rodiče jsme my a hotovo.“ Rodiče si musí být vnitřně jistí a cítit se sami skutečnými rodiči a ve výchově držet společnou „rodičovskou linii“.
Na závěr proběhla v kurzu vůbec první interaktivní aktivita – paní psycholožka nám rozdala papírky s popisem skutečných případů (typu: adoptované dítě něco ukradlo, svobodná žena bydlící u rodičů žádá o NRP apod.) a měli jsme se k nim vyjadřovat. Nápad dobrý, bohužel špatně načasovaný, už jsme přetahovali, takže lidi v průběhu porůznu odcházeli. Škoda. Vůbec začínám mít dojem, že jsem z kurzu trochu zklamaná; jako nejlepší zatím považuju setkání s úžasnou pěstounkou paní Frantíkovou a povídání v SNRP a doufám, že můj pocit vylepší ještě „lékařský“ blok přednášek v KÚ (MUDr. Lukešová, MUDr. Preslová ad.). Čekala jsem zajímavé a praktické informace, nejen ty, které se dají vyčíst v každé knížce o NRP, a když už ne, tak aspoň seznámení s ostatními rodinami žadatelů. Místo nějakého interaktivního povídání ale sedíme v řadách a posloucháme přednášky. Během krátkých přestávek si sotva stihnem dojít na záchod, zatím jsem si stihla popovídat jen asi se třemi, čtyřmi lidmi.
|