Věnovala se nám paní primářka. Nejdřív se vyptala na naši představu o dítěti a chtěla naši fotku, kterou jsme zapomněli vzít s sebou. Pochválila šikovného Matýska, který se ovšem neustále dožadoval různých nedostupných "dospěláckých" věcí, které viděl na stolku. Pak jsme vyrazili mezi děti. Viděli jsme miminečka pár dní stará (co když je mezi nimi to naše?), dvouměsíční (právě tři odešly do rodin a další dvě půjdou zítra) i starší, batolátka i docela velké děti (do 3let). Miminka jsme si pochovali, s batolátky jsme si chvilku pohráli a samozřejmě i je poňuchňali.
Ústav se přebudovává na systém buněk rodinného typu, děti budou v malých stálých skupinkách namíchaných z různého věku i pohlaví. Snad to bude fungovat, i když kamarádka Léňa, která tam byla jako sestřička na praxi, říkala "je dobře, že na oddělení dali i miminka, oni jen leží a nic nechtějí, takže máme víc času na větší děti" :-(
Miminečka byla sladká, ale přesto mě k vlastnímu velkému překvapení nejvíc zaujal skoro tříletý romský chlapeček s trochu exotickým jménem Nikolas. Stál trochu opodál, ani se nebál, ani se ke mně nehrnul, tvářil se přemýšlivě a zkoumal mě. Nemohla jsem se od něj odtrhnout. Paní primářka o něm říkala, že je to velice šikovné dítě, jeho matka se o něj nestará, brzy uplyne 6měsíční lhůta na soudní vyslovení rodičovského nezájmu. Neví, jestli ale najdou vhodnou rodinu - má tady malou sestřičku a do NRP půjdou jedině spolu. (Sestřičku jsme neviděli, protože právě spala.) Po čase se Nikolásek osmělil, vzal si dětský foťák a mne i paní primářku několikrát vyfotil. Snad se i malinko usmál. Pavel si mezitím hrál s blonďáčkem ve vedlejší místnosti.
Celá atmosféra KÚ byla o něco osobnější než v DD na Vinohradech, možná hlavně osobností paní primářky, zdálo se nám, že má o děti opravdu zájem, věděla o každém něco, vyprávěla o plánovaných "rodinných" skupinkách.
Odcházeli jsme z KÚ rozhodně plní dojmů. Mně osobně nejvíc překvapilo, že jsem neměla tendence "odnést si všechna miminka", jak jsem očekávala, nýbrž jsem téměř zamilovaně myslela na Nikoláska. Když jsem to nadhodila Pavlovi, jen se na mně podíval stylem "to si děláš legraci, snad tě to brzy přejde". Jenže nepřešlo. Večer jsem myslela na to, jak bychom zvládli místo malinkaté holčičky - malinkatou holčičku s velkým bráškou. Co by na to říkal Matýsek? Na Štědrý den jsem vzpomínala, jak asi slaví Nikolásek se sestřičkou. V lednu jsem si říkala, jestli se jejich mamina ozvala nebo jestli půjdou do rodiny, a do jaké. Pavel nejdřív nevěděl, ale pak řekl celkem rozhodně, že starší dítě než Matýsek nechce, aby Matýsek nepřišel o své postavení nejstaršího dítěte. Rozhodla jsem se, že celou záležitost přenechám osudu, nejmíň do doby, než se ukáže, jestli vůbec děti můžou jít do nové rodiny. Ale myslet jsem na ně nepřestala... |
