V půlce dubna mi volala jedna pěstounská maminka a povídá, jestli nesedím, ať si sednu, protože ví od jiné známé, že v jistém dětském domově (v K.) je malinká romská holčička Evička, pro kterou nemají rodinu, a jestli bychom ji nechtěli my. Byla jsem z toho celá paf. Jenže když jsem si tu možnost představila, tak se ve mně najednou ozval zaplavující pocit viny vůči Nikoláskovi a jeho sestřičce, že bych je měla nechat v KÚ. Místo do K. jsem nejdřív volala do Krče, jak to s Nikoláskem vypadá.
Pavel z toho večer moc nadšený nebyl, protože by byl mnohem radši viděl Evičku, ale souhlasil s tím, že do Krče zajdeme a probereme to s primářkou, jak ten nápad mít z ničeho nic tři děti vidí ona. Sice nám opakovala, že by nás ještě za pár let ráda potkávala spokojené a usměvavé, nicméně tu myšlenku a priori nezavrhla :-) (Mimochodem, do té doby jsme ještě navíc měli za to, ze sestřičce („pracovně“ jsem ji pojmenovala Linda) jsou 4 měsíce. Takže když jsme čekali na primářku a do chodby vešla krásná okatá holčička cca 1,5r., která se Pavlovi ohromně líbila, neměli jsme tuchu, ze to je Nikiho sestřička Terezka.) Probírali jsme všechno kolem s primářkou a s jejich psycholožkou asi 2 hodiny. Jsou to tak úžasné děti, že je ani ústavní výchova od narození nijak zvlášť nepoznamenala. Jsou živější, ale nejsou agresivní. Jsou dost inteligentní. Prý budou "prefíkaní", vyjádřila se psycholožka. Poslechnou celkem ochotně na slovní příkaz. Super!
Jenže: do KÚ se dostali hned po narození z "bytových důvodů“. (Naproste selhání "péče" státu - jaktože se sociálka nepostarala spíš o to, aby měli kde bydlet?!!!) Terinku nechala máma už v porodnici, nicméně ji chodila krmit odstříkaným mlékem! Už to naznačuje, že to není nějaká nesvéprávná fuchtle. Přesto ale obě děti zůstaly v KÚ. Mamina se vždycky po čase objeví, obvykle těsně před uplynutím 6m nezájmu a vykřikuje, že si zajistí bydlení a děti vezme domů. Terinku má s jiným mužem (u Nikiho otec neuveden), se kterým plánovala i s dětmi odjet na Slovensko a bydlet u příbuzných. Jenže ho zavřeli na 2,5r. Mamina teď žije v malém městě u Prahy a pracuje jako pokojská. Působí prý elegantním a celkem kultivovaným dojmem. Naposled se objevila v dubnu, slíbila, že bude docházet a intenzivně pracovat na tom, aby si mohla vzít děti, ale zatím se neukázala. Přesto není moc pravděpodobné, že děti jen tak "pustí".
Navrhla jsem primářce, že když bych jejich mamině mohla nějak pomoct - i k tomu, že by děti dostala ona – stačí říct a já udělám. Hlavně ať nemusí zůstávat v DD ani o den dýl:-((( Zkrátím to, domluvili jsme se s primářkou, ze za dětmi přijdeme s Matýskem, abychom viděli, jak na sebe vůbec budou reagovat, a že ona s matkou promluví, jakmile se objeví v KÚ. (Zavolat prý jí nemůže, protože na ni nemá žádný kontakt.)
Mezitím jsme paralelně volali do K. Ředitelka nás zchladila, že máme asi špatné informace, protože Evička ještě neprošla aktivem. Že nejdřív musí hledat rodiče v rámci kraje a teprve pak jinde. Takže si napíše náš telefon a kdyby něco, tak zavolá - neboli a) vyberou rodiče a ti si ji vezmou, b) vyberou rodiče a ti ji odmítnou - pak zavolají nám c) nevyberou rodiče - zavolají nám. Aktiv byl dneska odpoledne a nikdo nevolal. Takže buď zavolají zítra a pokud ne, tak padá varianta c). Nebo někoho vytipují a pak můžou volat tak za týden až dva, pokud ji vytipovaní rodiče odmítnou. Nebo se dozvíme, že Evička není pro nás a počet našich možných životních variant se zúží.
Jak to bylo jednoduché, když jsem v břiše měla človíčka, o kterém jsem nevěděla vůbec nic, ale věděla jsem, že to je přesně ten, který je náš a kterého jediného v tu chvíli chci! Nebo když jen čekáš a čekáš a pak ti najednou zavolají a mají pro tebe JEDNO dítě a ty se maximálně rozhoduješ, jestli ano nebo ne. Jenže naše rozhodnutí pro jednoho znamená zároveň odmítnutí druhého, a to se mnou teda docela mává.
Ať tak či tak, to dítě (děti), které k nám přijde, budeme milovat tak, jako kdybychom se o něm nikdy nerozmýšleli. |
