Ne všechno je ale tak zábavné, setkáváme se tu také se smutnými osudy. Mám na mysli děti ulice, se kterými by se kluci v takhle otevřené podobě doma nikdy nemohli setkat. Děti, které žijí v kanálech, jsou špinavé, oblečené do ušmudlaných hadrů, mají slepené zamaštěné vlasy a nešťastné oči. Většinou nežebrají, ale připlouží se s pytlem nasbíraných PET lahví a sednou si vedle nás na lavičku. Skoro pokaždé mám v batohu nějakou svačinu pro kluky, takže se s nimi můžeme podělit. Vezmou si sušenku a s prázdným výrazem v zaprášeném obličeji se ztratí. A já pak odpovídám na řadu otázek: "Maminko, a proč nemají maminku a tatínka, a kde bydlí a proč mají hlad a proč a proč a proč..." Někteří ti caparti se sotva naučili chodit, jsou jim dva, tři roky. Při pohledu na ně cítím jen beznaděj, lítost a něco jako výčitky svědomí za to, že moje děti mají šťastný domov a hojnost, nejspíš i nadbytek všeho a tyhle děti nemají vůbec nic, ani budoucnost.
Raritou jsou místní telefonní budky - muži nebo ženy sedící na chodníku s rouškou přes pusu (chabý pokus, jak si chránit plíce před celodenně vdechovanými výfukovými plyny) a s bílým telefonním přístrojem na kolenou (ti movitější mají stolek). Domnívám se, že v něm je zabudovaný normální mobilní telefon, protože pevnou linku na pátou dlažební kostku na východ od hlavní křižovatky by asi ani zdejší telefonní operátor nezavedl. Podobnými figurkami jsou mobilní váhy. Vypadají stejně, akorát místo telefonního aparátu jim u nohou leží obyčejná osobní váha. Prodejci vajec pro mě byli velkou hádankou, než jsem zjistila, že vajíčka jsou natvrdo vařená a je to vlastně občerstvení. Často také potkáváme pouliční prodavače suvenýrů, vlhčených ubrousků, obrázků nebo pohledů. Nejsou ani vlezlí, ani nepříjemní, ani otravní. Slušně nabídnou své zboží a pokud jsou odmítnuti, v klidu odejdou. Pozor, neplést si se žebráky! Ti často také nabízejí pohledy nebo známky, ale hlavním cílem jejich činnosti není prodat něco ze svého sortimentu, ale ošulit hloupou oběť. Klidně se přiznám, že jednomu, co bloumá naší ulicí, se to podařilo, a to i přes to, že jsem byla velmi obezřetná a dost jsem se zdráhala dát mu požadovanou částku za hnusné pohlednice (to bylo ze začátku našeho pobytu, ještě jsem měla dost měkké srdce...). Zblbnul mě tak, že když transakce skončila, zjistila jsem, že jsem mu dala částku rovnající se zhruba zdejší denní průměrné mzdě. Vážně mě naštval a domnívala jsem se, že se mi příště bude vyhýbat velkým obloukem. Nikoliv, od té doby učinil několik dalších pokusů přiblížit se, ale teď už na něj vrhám tak vražedný pohled, že se drží stranou.
Už není mnoho domorodců, s nimiž přicházíme do styku. Občas ještě jezdíme taxíkem. To si stoupnete na kraj silnice a tak trošku mácháte jednou rukou a záhy něco zastaví. Obvykle to není oficiální taxi a občas to ani nevypadá jako auto. Alespoň nemám strach, že kluci vevnitř ušpiní potahy...Řidič nebo řidička ve většině případů neumí anglicky, takže potřebujete základní mongolskou slovní zásobu, protože často nemají páru, kde se nachází místo, kam hodláte jet. Musíte navigovat: "Barůn tyš, čikeré, čikeré, čikeré, zůn tyš, stop! Bajrchlá, Bajrštaj." (volný překlad: Doprava, rovně, rovně, rovně, doleva, zastavit. Děkuji, nashledanou.)
Samozřejmě se na ulici míjím s dalšími maminkami. Nejezdí tu moc kočárů, většina matek (a překvapivě zhruba stejný počet otců) tahá své ratolesti v náručí a jakmile se naučí chodit, musí pěkně šlapat sami. Asi jsem už pochopila proč. Poté, co se mi na zdejších komunikacích po 14 dnech rozpadl golfáč, musela jsem koupit nový kočár. A zjistila jsem, že ty "lepší" jsou strašně drahé, kolem 230 000 tugriků, což jsou dva mongolské průměrné měsíční platy. Nakonec jsem koupila něco čínského za 80 000 (diskutérky z kočárků by zíraly :-)), kam se mi vejdou krásně oba kluci. Sedí za sebou jako v autobuse a budí všeobecné pozdvižení. Kolečka jsou z tak měkké umělé hmoty, že se dokážou ohnout v úhlu 45%. Vím, že jednou prasknou, ale doufám, že do zimy by mohly vydržet. Ve třiceti stupních pod nulou stejně kočár nebudeme potřebovat.
Na závěr jsem si nechala našeho zahradníka, protože si určitě zmínku zaslouží. Píšu "našeho", ale vlastně nevím, čí je. Prostě patří k areálu a vyskytuje se tu od rána do večera. Nosí něco, co zřejmě kdysi dávno bývalo pánským oblekem a na hlavě černou hučku. Je starý, ale ne zas tak starý, aby nezvládl svou práci, a miluje kytičky. Vlastně miluje cokoliv zeleného. Z rumiště pokrytého sutí, střepy a odpadky, které majitelé budovy nedávno dokoupili, dokázal za pár týdnů vytvořit relativně čistou a skoro zelenou plochu s několika záhony květin. Trochu přitom zanedbal původní záhonky u vrátek, říkala jsem si, když trsy trávy začaly mohutně přerůstat zasazenou květenu. Ale jen do té chvíle, než jsem ho zastihla sedícího na bobku s hadicí a s láskyplným úsměvem zalévajícího bující plevel. Prostě cokoliv je zelené, má právo na život. Moji kluci ho dost znervózňovali. S nadšením se totiž honili ve vysokém lučním kvítí, které vypěstoval před ambasádou a hrabali se v hromádkách písku, který roznáší a sype na různá místa za mně neznámým účelem. Takže když nám přivezli náklaďák nového písku do pískoviště za budovu (kde je i houpačka a bazén, pamatující dávné lepší časy, kdy se zastupitelský úřad ještě hemžil dětmi), viditelně pookřál a zcela dobrovolně vytrhal trsy plevelu deroucí se skrz beton a dokonce vyčistil bazén v marné naději, že se kluci přestanou ráchat u "jeho" kohoutku na zahradní hadici.
Žádné přátele mezi domorodci zatím nemáme. Není tak jednoduché se tu seznámit, zvláště pokud nejste vyloženě seznamovací typ. I když, v našem domě bydlí jedna paní, její manžel je Korejec a mají docela malé mimino, jehož jméno už jsem zase zapomněla. Možná bych ji mohla pozvat na kafe, co myslíte??? |
