Bydlíte-li v Ulanbátaru, máte na první pohled méně možností zábavně a přitom smysluplně trávit volný čas, než žijete-li v Praze. Je tu jen jedno 2kino, v podstatě žádný park, funkční a bezpečné hřiště abys pohledal, po zoologické zahradě ani památka. Ovšem na druhý pohled už může b2ýt všechno trochu jinak. Mým největším problémem je komunikační bariéra, všechny dostupné informace jsou totiž téměř výlučně v mongolštině. Takže ať se snažím sebevíc, nepodaří se mi rozluštit, jestli to, co jsem zrovna objevila, je zpráva o nové kavárně, otevírací doba pneuservisu, jídelní lístek indické restaurace nebo mnou zoufale hledaná adresa dětské herny. Podstatně rozdílné je také pojetí zábavy v očích Mongolů. Jsou ochotni zaplatit za to, zač já bych nedala zlámanou grešli a skvěle si užívají u činností, na které jsem z počátku hleděla s údivem a despektem.
Za dobu svého mateřství jsme byli s manželem dvakrát v kině a jednou v divadle. Ve srovnání s tím žiju v současnosti bohatým kulturním životem. Vždyť za poslední dva měsíce jsme slavili narozeniny britské královny, poslouchali japonského velvyslance hrajícího na housle (mimochodem dost obstojně), navštívili koncert, jeden otevírací ceremoniál a sama a dobrovolně jsem se vydala na předášku amerického autora Lonely Planet o Mongolsku. Některé z těchto akcí byly spojeny s jídlem. Miluju, když nemusím vařit a jenom jím. Zvláště japonská večeře byl hluboký gurmánský zážitek. Většinu věcí, které se mi střídaly na talíři, jsem v životě neviděla ani na obrázku. Zatímco můj muž neopatrně ochutnával všechno a jednou se nebezpečně orosil, zrudl a téměř explodoval, já se obezřetně ptala Japonky sedící naproti: "A co je tohle? Jak se to jí?" Takže jsem zjistila včas, že tu zelenou pyramidku bych vážně zkoušet neměla.
Koncert, na který jsme dostali lístky, byl úvodem k největšímu ze zdejších svátků - Nádamu. Ačkoliv je Nádam sportovní svátek, začíná hudbou, tancem a zpěvem. Byla jsem ohromená. Přiznávám se, že koncerty nejsou můj šálek kávy, tudíž představa dvou hodin strávených ve Státní opeře mě nedanchla. Ale nakonec šlo o něco úplně jiného. Ano, byla tam vážná hudba, děvy v přenádherných šatech sypaly zlato z hrdla a tenoři ve smokingu se pateticky chytali za srdce. Ale dalo se to poslouchat. Ba více než to, ta hudba byla krásná. Orchestry se střídaly, poprvé jsem viděla mongolský národní hudební nástroj - morinchur. Pak přišli na řadu tanečníci v pestrobarevných kostýmech. Ústřední postavou byil zřejmě nějaký mongolský bohatýr a divoká kráska a ostatní členové ansámblu kolem nich vířili v divokých rytmech. Dostalo se i na sladkobolný popík, a když dvojice zpěváků vyšla na pódium, blesklo mi hlavou: "Ach, Bartošová a Sepéši se vrátili!". Následovaly skladby, při nichž jsem v duchu viděla široké pláně, bojovníky na koních a ženy mávající jim z jurt. Tak jsem se do těch chytlavých rytmů vžila, že mě probudilo až manželovo: "Prosím tě nekývej se tady, vypadá to divně." Ty dvě hodiny utekly jak voda a vážně jsem si je užila.
Podobně ohromená jsem byla následující den, kdy jsme pro změnu měli vstupenky na otevírací ceremoniál Nádamu. Náš řidič si dělal legraci, že ten stadion se otevírá jen jednou ročně právě při tomhle národním svátku. Ale on opravdu vypadal dost nepoužívaně a velmi zanedbaně. V duchu jsem se modlila, aby letos tribuny ještě vydržely nápor diváků a zřítily se až jindy. Byla jsem vyslyšena, zřejmě i proto, že v hledišti seděl rovněž japonský korunní princ, toho času na státní návštěvě Mongolska a Všemohoucí nechtěl, aby pod troskami zahynula také hlava pomazaná.
Určitě jste už alespoň jednou sledovali v televizi zahajovací slávu k Olympijským hrám. Mongolové si pro Nádam připravili něco podobného, samozřejmě v daleko menším měřítku. Nejprve nastoupili jezdci na koních a zasadili do speciálního stojenu jakési tyče, připomínající vzdáleně mopy s dlouhými chlupy. Zřejmě to byly symboly nějakého božstva, neboť se k tomu téměř všichni chodili klanět. Po projevu prezidenta se na ovál vyhrnul průvod tanečníků, tanečnic, lidí v krojích ze všech stran země, masek démonů, dokonce se objevily tři příšerné alegorické vozy a suita nedávno zvolených Miss Mongolska, korunka jim ještě ani neoschla. Opět přicválali jezdci na koních nesoucí vlajky a vedle koní si obklusala jedno kolečko i policejní garda, bohužel vám nemohu prozradit proč, to jsem nezjistila. Dokonce za řevu motorů přijeli i muži na silných motorkách, ale co měli zrovna tihle symbolizovat, mi taktéž zůstalo záhadou. A pak už následovalo představení uprostřed zelené plochy. Tanečníci poskakovali, démoni se kolébali do rytmu, nesměl chybět Karel Gott, Helenka Vondráčková a Těžkej Pokondr (samozřejmě že nepřijeli osobně, ale účinkovaly tu jejich docela věrné mongolské kopie), učiněné Televarieté. Celé představení trvalo asi hodinu a celkem plynule přešlo v první sportovní disciplínu - wrestling.
Nádam je, jak už jsem jednou podotkla, totiž hlavně sportovní událostí roku, ačkoli prvotně souvisí s osamostatněním Mongolska od Číňanů. Jde v něm hlavně o tři disciplíny - zápas, lukostřelbu a koňské dostihy. Mongolští zápasníci jsou národní hrdinové a myslím si, že zahraniční pozorovatel nemůže tuhle vášeň pro špekaté prošedivělé borce v červených bolercích, čepičkách s věžičkou, slipech a kožených kozačkách nikdy pochopit. To lukostřelci vypadají alespoň elegantně a vznešeně. Dostihy se konají asi 30 km od hlavního města, soutěží v nich koně podle věku a jezdci ve věku tak 8-12 let. Není to žádná Velká pardubická, závodníci prostě cválají dvě desítky kilometrů mongolskou stepí. Ale vítězství je vysoce prestižní záležitostí pro majitele koně i malého žokeje. Třešničkou na dortu jsou potom doplňkové disciplíny jako třeba hod hlezenní kostí. My jsme viděli jen začátek zápasu, ale bohatě mi to stačilo. Možná, až kluci trochu povyrostou, jeli bychom se podívat na ty koníky, to by se jim mohlo líbit. |
