Zaměříme-li svou pozornost na druhý plán jejich reakcí, cítíme tu jasné prvky pubertálního protestu a provokace i pocitu, že nesplnili očekávání, které na ně jejich adoptivní rodiče kladli. Takové věci dětem není třeba říkat, cítí je všemi póry. Nemohu si přitom nevzpomenout, jak náš dyslektický syn v bytě plném knih zakrýval alespoň ve svém pokoji poličku s knihami dekou, protože mu připomínaly jeho selhání. Když jsem tehdy s jeho poruchami učení Zdeňka Matějčka vyhledala, řekl mi na závěr své anamnézy: Neberte to jako neštěstí, ale jako úkol. A dbejte na to, abyste svému dítěti dala možnost zažít tolik úspěchů, kolik je možné, aby vyrovnal své neúspěchy ve škole. Tyto dvě v podstatě jednoduché, ale přitom klíčové věty, a jistě i Matějčkova charismatická osobnost mě dokázaly přenést i přes vydatné řádění našeho puberťáka, z něhož je dnes laskavý dospělý muž a výborný řemeslník, mistr malířský.
Toto štěstí posilující odborné pomoci Tereza Boučková zřejmě neměla, a navíc se stala obětí nepromyšleného postupu: adopce by neměla děti zprostředkovávat takříkajíc od kusu, ale po zralé úvaze, do jaké míry se dítě a jeho vyhlédnutí rodiče svou psychickou výbavou a životním stylem k sobě hodí. A jestliže padlo rozhodnutí umístit hned dvakrát za sebou poměrně těžce poškozené děti jak o tom svědčí automatické pohyby hlavy, jimiž si oba chlapci nahrazovali nedostatek stimulů v podnětově chudém ústavním prostředí do intelektuální rodiny, neměli být adoptivní rodiče ponecháni napospas, aby se v tom plácali, jak dovedou, ale měla jim být poskytnuta odborná pomoc, která by je alespoň první měsíce doprovázela a dala jim i možnost problémy s dětmi reflektovat. Odborníci měli také uvážit, jestli by pro tyto romské děti nebylo vhodnější umístění v SOS vesničce, kde se dítěti dostává citového bezpečí, kde ale širší dětský kolektiv i sám vychovává a větší citová distance chrání v případě selhání obě strany před emocionálními katastrofami, jaké ve své knize popisuje Tereza Boučková.
Stav obou dětí, ve kterém do rodiny přišly, nebyl nutným následkem jejich nechtěnosti, ale neodpustitelně nízké kvality péče v kojeneckém ústavu, v němž strávily první rok života. I v ústavním prostředí a u nechtěných dětí lze totiž psychické deprivaci předcházet určitými strategiemi, jako třeba systémem tak zvaných miláčků, kdy se každá sestra víc věnuje několika dětem a snaží se s nimi vytvořit určitou míru citového vztahu a kdy se podněty, které dítě stimulují, neomezují jen na krmení z láhve. Do takového už iniciovaného vztahu potom daleko snadněji mohou vstoupit náhradní rodiče a dál jej rozvíjet. Předpoklady pro zdařilé náhradní rodičovství tu tedy od počátku nebyly zvlášť příznivé, ať už by zprostředkované děti byli Romové nebo gadžové.
Já sama jsem jako adoptivní matka dvou dětí měla často pocit, že sociální mateřství je v určitých aspektech jednodušší než mateřství biologické. Alespoň v našem okolí se těšilo značné podpoře a uznání, že jsme se „cizích dětí ujali“. Jako určitá výhoda mi připadalo i to, že nikdy nepodlehnu pokušení hledat v našich dětech podobnosti s námi, nebo je dokonce vyžadovat, ale že budu muset pozorně čekat, jaké vlohy a schopnosti se v nich projeví. Pocit cizoty jsem s nimi nikdy neměla. Vztah k dítěti se vytváří spolužitím, ne porodem, řekla mi moje matka, když jsme naše první dítě adoptovali. Nakonec nám ale naše děti podobné jsou. Nesly a nesou si v sobě „pach stáje“, jak tomu říkáme, v níž vyrostly.
Rodičovství, ať už biologické nebo sociální, je ovšem rizikovým povoláním vždycky. Biologické rodičovství není žádnou zárukou, že se tvořivé dílo výchovy vydaří. Že biologické instinkty a společný genetický základ rodiče spolehlivě vedou, jak to postuluje Tereza Boučková, je čirý nesmysl a hrubý biologismus vyvrácený tisíci příklady až po kauzu Kláry Mauerové. Vztah k dítěti není automaticky dán nějakým hlasem krve, ale postupně se vytváří. Nejen adoptivní, i biologické rodiny ve výchově selhávají. Ovšem být počat, narozen a vyrůst v intaktní, laskavě důsledné a milující rodině je velký životní dar. Tereza Boučková toto štěstí neměla. Lhostejnost jejího biologického otce, jak o tom můžeme číst v obou jejich knihách, ji trápí dodnes.
O selháních biologických rodičů se ovšem tolik nemluví. Jestliže se jim děti nepovedou, je to malér. Nepovedou-li se rodičům adoptivním, je to katastrofa a na vině je náhradní rodinná péče. Generalizace Terezy Boučkové zasévají mezi adoptivními rodiči strach, že dopadnou jako ona.
Jisté je, že výchova romského dítěte v náhradní rodině není lehkým úkolem. Při jejím hledání je tu třeba přihlédnout k větší potřebě pohybu u romských dětí i k jejich přirozené muzikálnosti a tendenci žít ze dne na den. Jestliže ale dnes víme, že zděděné vlohy nejsou osudem, ale jsou z padesáti procent ovlivnitelné výchovou a prostředím, pak by romské dítě mělo být vychovatelné a zařaditelné do společnosti, jestliže není hluboce psychicky poškozeno špatnou ústavní nebo rodinnou péčí. Nevychováváme je ovšem ve vzduchoprázdnu, ale v prostoru, v němž existuje řada předsudků a zbytky spouště, kterou natropila socialistická asimilační politika, jež romskou identitu a zvláštnosti lámala přes koleno řadou až násilných opatření, včetně zákazu mluvit romsky. A potom: v žádné evropské zemi by nemohl být členem vlády a předsedou křesťanské strany protiromský rasista typu Jiřího Čunka. To je klima, v němž romské dítě - nechtěné nejen svou matkou, ale celou společností - vyrůstá a před nímž je nelze při nejlepší vůli zcela ochránit. Co vědí rodiče o tom, kolik takových drobných šikan jejich chlapci zažili?
I tady jde o postoje a interpretace. Náš syn měl také svůj výpadek s krádeží v samoobsluze a stál před soudem mladistvých. Ale protože jsme my jako rodiče měli vysoký sociální status, a k tomu štěstí na rozumného soudce, zápis v trestním rejstříku z toho nebyl. Jak jinak by ale takový prohřešek byl vážen, kdyby jako jeho pachatel stál před českým soudem mladý Rom, nebo v Německu Turek doprovázený matkou mluvící lámanou němčinou? Jestliže Tereza Boučková dospívá ve své knize k závěru, že její Romové jsou nevychovatelní, není to zároveň něco, co čunkovsky naladěná část české veřejnosti chce slyšet, aby si potvrdila své předsudky?
ALENA WAGNEROVÁ |
