Deníky Fotoalba Recepty Vzkazy
   Hlavní stránka deníků 

Patří do deníku

Tíže identity aneb jak přežít své romství

- zkráceno -

Autor: Romčátka , 13.3.2012

Tíže identity aneb jak přežít své romství
Praha, 13.3.2012 13:23, (Romano voďi)


Při poslechu poslední desky Gipsy.cz Desperado (2011) člověka napadá, že kariéra Radka Bangy opsala zajímavý oblouk. Od ryze hiphopových začátků s formací Syndrom Snopp přes několik hledačských alb, kde experimentoval s angličtinou nebo r’n’b, se v roce 2006 vyšvihnul s deskou Romano hip-hop, která odstartovala výsostně romskou a velice občanskou etapu jeho života. O šest let později je ale po romské agendě veta a Banga to komentuje: „Kdybych se měl vrátit v čase, nikdy bych se neangažoval v politice. (…) Z hlediska hudebníka to byla chyba, skoro sebevražda. Zapadli jsme tím mezi takzvané aktivisty a zavřeli si spoustu dveří, které už bohužel nikdy neotevřeme."


Nálepku „romská umělkyně“ dostala i Ladislava Gažiová ze smíšené slovensko-romské rodiny, když přišla do Prahy studovat umění. Nejprve na ni udělal dojem přesah, jenž její úspěch pro československé Romy má, a tak začala svou tvorbu vědomě uplatňovat v proromské činnosti. Za bezmála pět let, které uplynuly od jejího coming outu, jí ale začala být tahle dobrá vůle na obtíž: „Jsem Romka, pak teprve umělkyně. Když si mě někam pozvou, je to proto, že jsem ,zázračná cigánka‘, ne dobrá výtvarnice.“ V současné době je Gažiová na veřejné prezentování svého romství háklivá. „Stále jsem ochotná podílet se třeba na dílnách pro Romy, ale když o mně chce někdo točit jako o ,dobrém příkladu‘, už se mi to nezdá správné. Nechci být osobně vidět.“


To Monika Horáková, dnes Mihaličková, poslankyně parlamentu v letech 1998 – 2002 za Unii Svobody, necítí zábrany, má-li se její minulá či budoucí kariéra pojit s romstvím. „Jsem Romka a Romkou zůstanu,“ říká s neskrývanou hrdostí. Důvody pro to, že vystudovaná psycholožka dnes namísto veřejného angažmá za romskou menšinu podniká, jsou stejně osobní, jako společenské. „Úplně jsem vyhořela, protože jsem zjistila, že jsem na to sama. Okolo mě si každý šel svou cestou a ode mě se čekalo, že s jednou asistentkou vyřeším celou romskou agendu. Bylo to vyčerpávající.“


Příběhy výrazných romských osobností, které jejich schopnosti v kombinaci se společenskou poptávkou katapultovaly na titulní stránky novin, se liší v detailech, ne však v základních rysech. Dostávají se pod obrovský tlak, protože jejich postavení je vábničkou pro celou řadu zájmových skupin, které si do nich projektují své ambice, cíle a naděje. Romové v nich vidí spasitele, jejichž neúspěch může být vnímán jako zrada vlastních lidí nebo interpretován jako hrabání pod sebe; gádžové zase nezřídka hledí využít inteligentní spojku s cizím a nepochopitelným světem Romů až na dřeň – vytěžit jedince a jeho kontakty a do značné míry přehodit veškerou zodpovědnost za interkulturní konflikty na ně. Často se pak stane, že romská celebrita uvízne v jakémsi mezisvětí, ani ryba, ani rak. Obyčejní Romové ji považují za příliš zpanštělou a tudíž odrodilou, zatímco pro určitý segment většinové společnosti nikdy nebude dost asimilovaná. Nastupuje efekt „zázračného cigána“. Jak často vzpomínají Romové uvyklí práci v nejrůznějších provozech, Češi to obvykle komentují: „Ty jsi tak slušnej, jako bys ani nebyl Cikán.“


Ať už to pociťují jako překážku ve skutečně plnohodnotné kariéře nebo jim „jen“ dojdou síly, reakcí veřejně známých Romů pak často bývá to, že se z etnicky exponované scény stáhnou. Utlumí menšinový charakter své tvorby (Banga, Gažiová) nebo si najdou nové hřiště, na němž mohou hrát nezatíženi etnicitou (Mihaličková). Nabízí se ale ještě jedna cesta, bohatě popsaná antropology, a přitom tak trochu tabu ve všech menšinových společenstvích – passing neboli proplouvání. Vydávat se za někoho jiného je totiž odvěkým nástrojem pronásledovaných.


Zanadávat si na Cikány patří tak trochu k bontonu. V konverzaci nastolují bílí Češi „romskou problematiku“ s udivující lehkostí, pevní ve víře, že tady se všichni shodneme, asi jako když se žehrá na poměry. Je přece součástí společného vědomí, že Cikáni jsou nepřizpůsobiví, bydlí ve vybydlených panelácích, chlapi tráví čas v hernách, ženské obírají turisty v MHD a děti s nízkým IQ s bídou vycházejí ze zvláštních škol.


„Já ale znám mraky romských vysokoškoláků,“ podotýká Laďa Gažiová. Podle ní to není žádná výjimečná situace, setkává se s nimi dnes a denně. Potíž je v tom, že vzdělaní Romové nejsou a nechtějí být vidět. Obvykle trpí traumatem z dětství a museli se velice snažit, aby uspěli. „Když se otevře téma jejich identity, je to veliký problém. Lidé chtějí mít klid.“ Sama o svém polovičním romství nejprve nevěděla. Odhalila je až na základní škole a rozhodně být Romkou nechtěla. „Až do studia na vysoké škole jsem to zatvrzele zapírala. Nechtěla jsem s tím mít nic společného. A jak jsem se cítila? Že je to tak správně. Zvlášť na východním Slovensku je to stigma; jsi podčlověk."


Málokdo si dokáže představit odvahu, jaké je třeba k vystoupení z anonymity. Cenou za upřímnost je ztráta soukromí, hrozba, že na vás média „něco vytáhnou“, strach blízkých o vaše bezpečí. Proplouvající elita má dobrý důvod držet se stranou. O to větší respekt si ale zaslouží ti, kteří veřejnou podporu Romům risknou.


Celý článek naleznete zde.


Článek vyšel v Romano voďi 1-2/2012. Máte-li zájem dostávat časopis pravidelně do své schránky, napište si o předplatné na romea@romea.cz

Oznámkujte článek (jako ve škole)!
1 2 3 4 5
výborný nedostatečný
Průměrná známka: 1 (známkovalo 2 čtenářů)
Zobrazeno doposud 1330 x.
Technická podpora: na této adrese. (C) 1999-2011 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.