Jana Hejkrlíková se narodila 22. 1. 1959 v Toužimi, v okrese Karlovy Vary. Její maminka pocházela ze Slovenska a celý život pracovala jako kuchařka v karlovarských lázních. V době normalizace byla rodina s pěti dětmi v rámci asimilačních opatření komunistického státu odstěhována od matčina příbuzenstva z Bochova do Nejdku a nucena mluvit jen česky.
Jana Hejkrlíková dálkově vystudovala sociálně-právní střední školu, poté studovala romistiku na Filozofické fakultě UK. Několik let působila jako sociální pracovnice v Příbrami. Angažuje se jako romská aktivistka, zejména v otázce vzdělávání romských dětí. Jako členka Rady vlády ČR pro záležitosti romské komunity se v letech 1999–2001 zasazovala o vznik sociálních stipendií pro romské žáky a studenty. Do roku 2004 učila na Romské střední škole sociálně právní. V současnosti spolupracuje s občanským sdružením Slovo 21 na pořádání vzdělávacích seminářů pro pedagogy 2. stupně ZŠ a připravuje metodická doporučení pedagogicko-psychologickým poradnám a školám, která se týkají práce s romskými dětmi. Podílela se na vzniku projektu Grofo, díky němuž byla mládež v Čechách seznámena se stejnojmenným švédským filmem, který pojednává o drogově závislých mladých Romech žijících ve Švédsku. Žije v Příbrami, kde s manželem vychovává dvě nezletilé děti, tři nejstarší již žijí samostatně a mají své rodiny (nejstarší syn vystudoval Elektrotechnickou fakultu ZČU v Plzni, dcera obchodní akademii). Ve volném čase vytváří dřevěné plastiky a loutky, věnuje se zpěvu a hře na kytaru, společně s manželem vystupuje v rodinné skupině, pomáhá s organizací táborů pro romskou mládež.
Sepisovat rodinné příběhy a svoje zážitky z dětství začala na popud manžela Zdenka, k jejich veřejnému publikování ji přesvědčila Milena Hübschmannová. Zprvu je zapisovala v češtině, v romštině, kterou od dětství téměř nepoužívala, se však brzy začala pohybovat se stejnou jistotou. Literárně činná je od roku 1995, publikovala časopisecky v Romano džaniben, Pražském deníku, Literárních novinách. V roce 2006 získala Literární cenu Mileny Hübschmannové, udílenou romsky píšícím autorům, za povídku Bachtalo ďives/ Šťastný den (viz ukázka). Byla zařazena do antologie děl romských prozaiků z ČR Čalo voďi/ Sytá duše. V současnosti pracuje na uceleném souboru povídek.
Jana Hejkrlíková se ve své tvorbě vrací ke šťastným chvílím, jež strávila jako dítě v prostředí širší rodiny, především k těm s babičkou, která ji do života vybavila životní moudrostí a nadhledem. Autobiografi cké zážitky sděluje prostřednictvím dětského pohledu – ten se vyznačuje upřímností a pravdivostí citů a názorů, ale i naivitou, netaktností až krutostí. Nad to se vyvaruje nadřazeného postoje autora (dospělé) a respektuje dítě jako toho, jehož očima se událost hodnotí. Díky tomuto přístupu působí povídky, využívající dialogickou formu a kouzlo dětské promluvy, autenticky a humorně. Do romské vzpomínkové tvorby, která se dosud v případě dětství obracela především k idyle společenství původních osad, přináší nové motivy spojené s českým prostředím 2. poloviny 20. století. Autorka zachytila proměnu romské soudružnosti omezující se již jen na širší příbuzenstvo, přes komunisty proklamovanou rovnost faktickou nerovnost ve vztahu Čechů a Romů i strasti a radosti, jež přinášely společenské fenomény té doby (asimilace, váleční invalidé, JZD, rozhlasové pohádky, život na „koupáku“...). Ze střípků drobných epizod se nečekaně rekonstruuje obraz mládí první generace Romů narozených v Čechách, jejichž rodiče přišli po válce ze Slovenska.
Ráno jsem zaslechla, jak babička vymetá kamna. Přetáhnu peřinu přes hlavu a ještě na chvíli usínám. Znovu mne probouzí vůně bílé kávy, kterou mi babička každé ráno připravuje a dává na židli u postele. Po snídani jsem se zeptala babičky: „ Můžu se jít podívat na koně?“ „Jdi, děvče, ale přijď včas k obědu, protože dnes je zapotřebí dojít do lesa pro dříví.“ „Babi, vždyť každou sobotu chodíme pro dříví, v kůlně už ho máš dost.“ „Nikdy není dost dříví, nevíme, jaká zima přijde! Tvoje máma dříví nepotřebuje, protože bydlíte v paneláku. Já musím dělat dříví každý rok, abych v zimě nezmrzla.“ „Dobře, babi, já se na ty koně podívám a hned zase přijdu.“ Vyběhla jsem za dětmi ven a šli jsme do JZD. Byl tam gadžo, pan Zeman. Dobrý člověk. Přišlo tam za ním jeho pět dětí. Společně jsme koukali na pět koní a dvě hříbata, jak volně pobíhali a poskakovali. Pak gadžo zapřáhl dva koně do vozu a říká: „Děti, nasedat všichni do vozu, pojedeme na výlet.“ Všichni jsme nasedli do vozu, jen náš Kikáč a gadžův kluk přisedli na kozlík. Vyjeli jsme za kostel, cestou kolem polí a lesů. Gadžo se nás zeptal: „Líbí se vám takový výlet?“ Všichni křičíme: „Anóóó!“, jak nás to učili ve škole. Gadžo opět říká: „Takhle krásný život jste si žili, vy Cikáni, než vám vzali koně, ale to vy si nepamatujete. Já říkám, že nejkrásnější oči mají cikánské děti a koně! Děti, zazpívejte nějakou písničku.“ Zazpívali jsme jednu romskou a jednu českou písničku. |
Výběr z publikovaného díla:
- Romano džaniben (4/1998): pohádka Somankuno Bar/ O skále plné zlata
- Romano džaniben (jevend 2004): povídky Čuče ďivesa aven!/ Hurá, prázdniny, Adaďives ela teatros/ Dnes bude divadlo, Gori Krausovo/ Paní Krausová
- Čalo voďi/ Sytá duše, MRK, Brno 2007: povídky Kampel mange ajsi škola?/ Potřebuji takovou školu?, Dnes bude divadlo, O gadžo o Kohutkos/ Pan Kohoutek
- Literární noviny z 27.12. 2007, Bachtalo ďives/ Šťastný den To nej... z Literární ceny Mileny Hübschmannové (příloha časopisu Romano voďi 12/2007), Romea, o. s., Praha: povídka Bachtalo ďives/ Šťastný den
Lenka Jandáková |
