Po dvou letech Vávrovi podali druhou žádost. "Snad už po dvou týdnech nám volali z porodnice. Původně vybraní náhradní rodiče čekali, že se narodí dítě bílé, a tak ho kvůli barvě pleti nakonec odmítli. Potom jsem si, vysílená z koloběhu starání se o děti, řekla, že už další adoptovat nechci. A po roce jsem otěhotněla. Jak jsem to mohla přežít? Ty nekončící úkony, vypětí den co den?"
David byl a je dost pracovně vytížený, zajišťuje rodinu finančně, takže Hanka naštěstí nemusela nikdy pracovat. "Svoji původní profesi, zemědělský inženýr zootechnik, jsem nikdy nedělala. Většinu času jsem s dětmi já. David organizuje výlety a jiné akce."
Nestrpíme lež a krádež
Měla jste někoho na hlídání?
Jednou týdně dopoledne jsem si šla zacvičit.
Jak reagovalo okolí na černoušky?
Nikdy jsme se nesetkali s nějakým negativním postojem. Naše okolí se radovalo, všichni byli nadšení, jako by se nám narodili.
Vybírali jste nějakou speciální školu? Měly děti někdy problémy s ostatními?
Ne, šly do té nejbližší. Jen jednou, když Vojta zlobil, na něj učitelka vykřikla, ať se vrátí, odkud přišel. Šla jsem hned za ní a řekla jí, že to přehnala, ona se omluvila, že to myslela obecně.
Máte stejný vztah ke všem dětem? Jak se vyvíjel?
Ano, vztahy se vyvíjely rychle a za pochodu. Cit je jejich součástí, nikdy jsme mezi nimi nedělali rozdíly a oni také ne.
Jaká je Vaše výchova?
David: Nic se nemůže dělat násilím, nutit děti k nějakým činnostem. Vzdal jsem nějaké směrování. Jediné, co jsem nestrpěl a tvrdě bych trestal, je krádež a lhaní.
A nelžou?
David: Nehovoří, ale nelžou. To my jim lžeme víc.
Hanka: Snažila jsem se jim dát nějaký řád, ale už jsou velký a nemám na ně páky. Netrestám je ani nic nezakazuji, David to bohužel neřeší.
Jak děti přijaly fakt, že jsou adoptované? Rozebírali jste to? Kdy jste jim to řekli?
Ani nevíme, vůbec si to nepamatujeme, vše bylo tak přirozené. Nikdy jsme si nesedli a nemluvili o adopci jako o problému. Jenom jsme vlastně konstatovali, že je porodil někdo jiný, kdo se o ně nemohl starat. A ony to přijaly, aniž by je to překvapilo, či dokonce ranilo. Byly malé, tak kolem čtyř let.
Potřebovali jste někdy odbornou pomoc? Setkávali jste se s jinými náhradními rodiči a pěstouny?
Hanka: Ne! Nemám ráda žádné skupiny lidí, které spojuje týž problém, stejná nemoc...
Řešili jste s dětmi nějaký problém související s tím, že jsou adoptované?
Hanka: Jen jednou. Hodně jsem se na Viktorku rozzlobila a chtěla jsem jí dát facku a ona řekla, že nejsem její máma a nemám na to právo. To mě ranilo moc, dlouho jsem z toho byla smutná.
Myslíte, že budou chtít poznat své biologické matky? Pomohli byste jim? Obáváte se toho?
Hanka: Nevím, ale asi bych jim nepomohla je hledat. Ale nebojím se toho.
David: Já bych jim to nedoporučoval.
Jsi na ně pyšná?
Hanka: To teda určitě, fakt jo.
Vávrovic děti
1. Vojta, 18 let: "Studuje na Středním zdravotnickém lyceu, je chytrý, výborně píše, až filozoficky, a je krásný," popisuje syna maminka
2. Viktorie, 15 let: "Studuje na gymnáziu, ale možná ji vyhodí, má nějaké pětky, baví ji koně, jezdí voltyž jako krasojezdkyně." David Hanku doplňuje: "Viktorka byla a je hodně živá, impulzivní, hyperaktivní snad ne, na to, co ji nebaví, je hyperlíná."
3. Debora, 13 let chodí do základní školy
4. Maruška 12 let chodí do základní školy |
|
