|
|
|
Vy ty děti někomu hlídáte? Fejeton Marka Zeleného |
Praha, 9.7.2014 13:44, (ROMANO VOĎI) |
|
| Autor: Romčátka , 11.2.2015 | |
| Moje kamarádka Petra budí rozruch, kamkoliv se se svými dětmi vrtne. “Vy jste nějakej tábor? Vy je někomu hlídáte? To jste všechny adoptovala?” ptají se bez rozpaků úplně cizí lidé na ulici, v obchodě, v tramvaji nebo při návštěvě pohotovosti. “Ne, všechny jsou moje,”odpovídá. Někdy se v duchu škodolibě usmívá, protože si je vědoma, jak lidem zamotá tou odpovědí hlavu. Jindy to procedí podrážděně na půl úst, když už se stejně ten den ptá desátý člověk.
Před lety si Petra při studiu přivydělávala v obchodě s textilem. Jak už to někdy bývá, když spolu dva lidé tráví hodně času, i mezi ní a jejím zaměstnavatelem vznikl vztah. První Petřina velká láska. Tonda byl krásný chlap, navíc pozorný a citlivý. Když mu Petra sdělila, že jejich milostná dostaveníčka nezůstala bez následku, měl radost a hned začal plánovat svatbu a zařizovat vše na příchod potomka. Bohužel zasáhla Tondova rodina, která se proti jeho sňatku s Češkou postavila. Vietnamci respektují přání svých rodičů, a i když se Tonda snažil Petru přesvědčit, že spolu můžou být dál, tajně, Petra nechtěla komplikovat život sobě, Tondovi ani dítěti, a s Tondou se rozešla. Na výchově dítěte se ale podílejí dodnes oba a mají báječný přátelský vztah, i když už má každý svého partnera. Jejich dcera Lea letos oslaví třináct let.
Pár let se Petra věnovala dceři, škole a práci, když do jejího života vešel Martin. Martin byl rozvedený, měl v péči šestiletého chlapce Nathana a pětiletou Marii. K rozvodu jeho manželství vedlo dlouhodobé odloučení kvůli práci. Každý zůstal na jiném kontinentu a tisíce kilometrů nezkrátily ani hodiny telefonních rozhovorů. Martin byl rodinný typ, potřeboval se o někoho starat, potřeboval, aby se někdo s láskou staral o něj. A hlavně o jeho děti, které si po dohodě s bývalou ženou vzal k sobě, aby jim dopřál evropské vzdělání. Martin dokázal zacelit díru v Petřině srdci, která tam zůstala po Tondovi. Do roka byla svatba, tou přišla Petra k exotickému manželovi a Lea, děvče s pletí jako sníh a vlasy černými jako havraní křídla, k dvěma sourozencům s kůží barvy hořké čokolády.
Dva roky po svatbě se Petře narodil chlapeček Daniel. Když rodina stála nad postýlkou a špičkovala, že kluk vůbec není po mámě, čertila se, ale musela uznat, že je Martinovou kakaovou kopií. Daniel sotva začal chodit, když přišel na návštěvu Martinův krajan Mathew. Před lety se tu oženil, aby získal povolení k pobytu. Nesmí se to, ale komu to ublíží? Získal tedy povolení k trvalému pobytu a s ním i možnost pracovat a podnikat. Manželku viděl poprvé a naposledy ve svatební den. Byla to mladá Romka, prostitutka, která vzala zavděk dvaceti tisíci za své “ano” a šla dál svou cestou. Až před pár týdny kontaktoval Mathewa odbor sociální péče se zprávou, že má Mathew ročního syna. Jeho matka se ho zřekla a zmizela někam do Německa. Mathewovo otcovství bylo na první pohled jen papírové, ovšem cítil se být za dítě zodpovědný a nechtěl, aby skončilo v kojeneckém ústavu. Sám se o něj však postarat nedokázal. Snad že by Petra? Jen na pár dnů, než si to Mathew zařídí jinak. Ze dnů se staly týdny, z týdnů měsíce, z měsíců rok. Mathew napřed přestal malého navštěvovat, pak i posílat dohodnuté peníze. Nakonec nebral ani telefony. A Petra si uvědomila, že už by Filípka vrátit nechtěla, ani nedokázala. S Danielem byli jako dvojčata.
Následovaly dlouhé boje s úředním šimlem, návštěvy sociálky a vleklé soudy, než byl Filípek definitivně jejich. Při všech těch starostech si Petra ani nevšimla, že je na cestě další dítě. K Lee, Nathanovi, Marii, Danielovi a Filípkovi tak přibyla Tinka. Petra s Martinem se musí oba dva hodně otáčet, aby svou velkou vietnamsko-česko-nigerijsko-romskou rodinu uživili, řeší však stejné starosti jako ostatní početnější rodiny - kdo potřebuje nové boty, kdo aktovku, co bude k obědu, kdo půjde na rodičovskou schůzku nebo kde koupit větší hrnec, kam by se vešly knedlíky pro osm lidí. Svou jinakost si uvědomují až kvůli upřeným pohledům a netaktním dotazům okolí. Nikoho už nebaví vysvětlovat, kdo má jakou maminku, kdo jakého tatínka, a odkud přesně. Táta je přece ten, kdo s nimi o víkendu jezdí na kole a hraje fotbal, vypráví jim historky z doby, kdy chodil do školy, a snaží se tvářit přísně, když přinesou poznámku. A máma zas ta, která zalepí koleno, obejme a pohladí, ta, která je vozí na karate a gymnastiku, a podepíše žákovskou dřív, než ji uvidí táta.
Je toho hodně, co bychom se od téhle rodiny mohli naučit, při nejmenším přestat hledat mezi lidmi rozdíly a odlišnosti, ale soustředit se na to, co nás spojuje.
Marek Zelený |
|
Zobrazeno doposud 1135 x.
|
|
